Čest práci, soudruhu papeži. Myslí křesťané a komunisté stejně?
Zdaleka ne poprvé se papež František veřejně vyjádřil vstřícně k ideálům marxismu či komunismu. Že komunisté a křesťané myslí stejně, je ale dost i na něj. Má se svým posledním výrokem na toto téma pravdu?
„... jestli něco, pak jsou to komunisté, kdo myslí jako křesťané. Kristus mluvil o společnosti, kde chudí, slabí a přehlížení mají právo rozhodovat. Ne demagogové, ne Barabáš, ale lidé, chudí lidé, ať už v transcendentního boha věří, nebo ne. Jsou to oni, kdo musí pomoci dosáhnout rovnosti a osvobození.“
Tak zněla papežova odpověď na otázku položenou Eugeniem Scalfarim, levicovým italským novinářem a bývalým socialistickým politikem. Tedy, pokud Scalfariho přepis rozhovoru můžeme brát doslova.
Otázka zněla následovně: „Kdysi jste mi řekl, že pravidlo ,miluj bližního jako sebe‘ se musí změnit [...] na ,víc než sebe‘. Takže toužíte po společnosti, kde dominuje rovnost. To, jak víte, je program marxistického socialismu a komunismu. Máte tedy na mysli marxistický typ společnosti?“
Odpověď v pozitivním smyslu bychom až donedávna zrovna od papežů opravdu nečekali.
Víra
Do jisté míry může mít papež pravdu. Za určitých okolností může mít člověk blízko k obojímu, pokud si obojí idealizuje v představu dokonale láskyplné společnosti. Ostatně mám k tomu rodinný příběh.
Když můj prapradědeček v roce 1914 narukoval, psal domů dopisy, které jsou plny odkazů na boha, na víru. Pokaždé. Pokaždé doufal, že z boží milosti válka brzy skončí a vrátí se ke své ženě a třem malým dětem. Že to bůh zařídí. Bohužel válka brzy neskončila a on se nedožil ani Vánoc prvního roku Velké války.
Má praprababička nemohla pochopit, proč zrovna on. Proč se vrátili ti, kteří se opíjeli a bili své ženy? Proč se zrovna její muž, jenž (prý) večer četl dětem a byl na ni hodný, nevrátil?
Vyvodit si z toho, že žádný bůh tedy nemůže existovat, bylo v její situaci snadné. Nahradila tedy boha jinou vírou — vírou v komunismus. Ne proto, že chtěla někoho popravovat a perzekvovat, chytala se vidiny spravedlivé společnosti, jakou jí komunisté nabízeli a jakou ve svém životě dosud nenašla.
Rozdíly
Ostatně i papež je dalek toho, aby schvaloval násilnou praxi komunistických vlád. Ostatně letos schválil blahořečení skupiny albánských katolíků povražděných komunistickým režimem.
Z jeho výroků a činů lze soudit, že si cení komunistických ideálů, ne výkonu moci. Pokud je to tak, mýlí se, jako se mýlí mnoho jiných lidí.
Není totiž náhoda, že všude, kde se komunismus někdo snažil prosadit, to skončilo násilím, měkčí či tvrdší formou totality. Komunismus nelze nastolit. A pokusy o to nutně vést k násilí musí.
I když se ideály křesťanství a komunismus zdají být velmi podobné, základem je úplně něco jiného.
Zatímco pro komunisty je pro společnost podle jejich gusta základem představa, že všichni lidé mají společný cíl, pro křesťanství, pro katolíky, jsou to společná pravidla, v jejichž rámci si každý dosahuje svých individuálních cílů. To činí komunismus omylem, zatímco křesťanství základem civilizace.
To, že má mnoho křesťanů socialistické tendence právě pod vlivem dojmu, že komunisté také pro všechny chtějí slušný život, na tom nic nemění. Stejně tak na tom nemění nic ani fakt, že se katolická církev v minulosti chovala jinak než jako spolek křesťanů.
