Erdoğan řádí a západní svět jen bezmocně přihlíží konci demokracie v Turecku
Zatýkání v Turecku pokračuje a v souvislosti s tím pochopitelně rostou i obavy evropských zemí o další vývoj v této zemi. Minulý týden byl zatčen vůdce opoziční prokurdské Lidové demokratické strany (HDP). Rozpad turecké demokracie pokračuje a Evropa jen kouká, co je hned za jejími hranicemi u „spojence“ všechno možné.
Kurdský politik Selahattin Demirtaş byl zatčen, protože prý selhal při spolupráci s protiteroristickými operacemi a jeho strana si neudržela odstup od militantní Strany kurdských pracujících (PKK), bojující za kurdskou nezávislost od 80. let. Přitom HDP je seskupení mnoha proudů od umírněných věřících po sekulární demokraty, není to žádné jednolité uskupení. Nejde tady o problém jedné strany, ale o vytváření diktátorského režimu.
V americkém agregátoru on-line novinek Huffington Post připomíná komentátorka Jody Sabralová, co kdysi řekl prezident Erdoğan, když byl ještě starostou Istanbulu: „,Demokracie je jako vlak, z něhož vystoupíte, když dojedete do stanice.‘ Rozhodl se, že dosáhl stanice?“ A mohl by jí být prezidentský palác, který vystavěl údajně za 500 miliónů dolarů? V neděli na shromáždění v Istanbulu zase prohlásil: „Nestarám se o to, že mě nazývají diktátorem nebo čímkoli jiným. To jde jedním uchem tam a druhým ven. Co na tom záleží, co si o mně lidé myslí?“
Přece jen ho to asi zajímá, protože Evropský parlament vyzval ke zmrazení přístupových jednání s Tureckem a Ankara reaguje podrážděně. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan už během přípravy rezoluce řekl, že dokument nemá podle něj žádnou hodnotu. „Bez ohledu na výsledek toto hlasování nemá v mých očích absolutně žádnou cenu.“ Vyhrožuje také Evropě tím, že umožní další velkou vlnu uprchlíků.
To je hezké, ale skutečně si ještě někdo myslí, že by Turecko mohlo vstoupit do Unie? Jako diktatura, kde se uvažuje o obnovení trestu smrti?
Turecko přestává být demokracií a jednoho dne jí přestane být úplně. Probíhají čistky týkající se desítek tisíc státních zaměstnanců, což způsobí zhroucení demokratických institucí.
V zemi bylo od neúspěšného puče uvězněno asi 37 000 lidí a více než 110 000 osob bylo propuštěno z práce či převedeno na nižší pozici. Nově zveřejněným výnosem bylo zbaveno funkcí přibližně 2000 vojáků, 7600 policistů, 400 četníků a přes 5000 úředníků.
„Přejmenování Bosporského mostu, klenotu světového kulturního dědictví spojujícího evropské břehy s Asií, k němuž došlo 15. července, na most Mučedníků by mělo být varováním, které bychom měli brát vážně. Totalitarismus potřebuje symboly krveprolití, aby lidem připomínal strach z útoku nepřátel. Most je místem krvavé noční bitvy mezi vojáky a civilisty, kteří byli povoláni do ulic samotným prezidentem. Symboly jsou dobře zdokumentovaným politickým nástrojem,“ píše Sabralová.
Útok na demokracii pokračuje a máme před sebou dalšího náboženského fanatika, jenž si myslí, že je inspirován shůry, aby vystupoval jako nejvyšší morální autorita. V Evropě můžeme kvůli tomu očekávat vzestup náboženského násilí.
„Kdy budeme připraveni uznat, že turecký model selhal?“ ptá se autorka. „Možná že nikdy, protože důsledky takového konstatování jsou příliš ohromující?“ Zasahujeme do vnitřních záležitostí jiných zemí jen tehdy, když je to pro nás výhodné?
Problém s diktaturami je ovšem v tom, že když s nimi člověk nejedná, je výsledek nula. Když s nimi jedná, vybírá si jen mezi různými slepými uličkami. Jedinou nadějí je, že si Erdoğan uvědomí, že jeho země je ekonomicky tak propojena s Evropou, že ho při orientaci na Rusko a Čínu stejně nic dobrého nečeká. Jenže zdravý rozum není vlastnost, kterou by všichni diktátoři moc oplývali.
