Putin řekl umělcům, že svoboda tvorby musí být, ale mají mít sebeovládání
Před pěti lety prezident Vladimir Putin doporučil ruským filmařům, aby přijali etický kodex. „Nejde o to, snažit se někomu vnutit nějaký postoj, aby byl někdo nucen držet se určitého ideologicky správného formátu. Mluvím o sebeovládání a zodpovědnosti.“ Tak určitě…
Jak referuje server Moscow Times, na schůzce s ruskými kulturními vůdci minulý pátek prezident v těchto svých výzvách pokračoval. „Tvůrčí komunita by měla určit hranici mezi cynickou a urážlivou provokací a tvůrčím aktem.“
Byla to Putinova reakce na nedávné skandály ohledně nejasných směrnic a neoficiálních rozhodnutí státních zaměstnanců zakázat různá divadelní představení a koncerty. „V říjnu známý divadelní herec a režisér Konstantin Rajkin veřejně kritizoval práci kulturních úředníků a na pátečním setkání s prezidentem známý herec Jevgenij Mironov vyjádřil Putinovi všeobecné obavy umělecké obce, pokud jde o meze tvůrčí svobody v Rusku.“
Putin ale diskusi s umělci snadno zvládl. Nařídil ministru kultury Vladimiru Medinskému vypořádat se s konkrétním případem zakázaného představení.
„Snažím se to vyřešit, pane prezidente,“ řekl uctivě ministr a Putin zopakoval svůj běžný postoj: „Tvůrčí svoboda by měla být nedotknutelná. Nicméně: všechny svobody mají i druhou stránku – totiž odpovědnost.“
V podstatě je to už známý postup, jaký volil KGB. Stát se umělce na nic neptá, ale v případě, že umělec urazí něčí city, tak už je ostatní věcí soudu. „A díky Bohu za to,“ konstatují autoři Pavel Aptěkar a Andrej Sinicyn ironicky. „Přesně to je ta umělecká svoboda, jakou dostanete!“ Vládní úředníci přece nechtějí nikoho zraňovat. Jistě mohou působit někdy poněkud pošetile, ale chtějí jen to, co je pro samotné umělce nejlepší.
„Proto musí umělecká komunita sama vytvořit určitá kritéria, pokud jde o to, co je a co není přípustné. A samozřejmě že vláda bude i nadále podporovat společensky významné kulturní projekty a vést soubory a specializované vzdělávací instituce.“
Autoři soudí, že nynější vztahy mezi orgány a uměleckými sdruženími usnadňují prezidentovi myslet a mluvit tímto způsobem. Umělci se musí připlazit na ministerstvo kultury pro peníze a často dostávají požadovanou částku v hotovosti – jako kdyby jim úřady dělaly osobní laskavost.
„Toto schéma umožňuje úřadům udržet tvůrčí komunitu na nataženém vodítku. Je pravda, že systém vyžaduje od úředníků zvládnout distribuci finančních prostředků a že ne všichni z nich jsou kvalifikovaní, aby posuzovali umění – ale hlavní věc je, že jsou loajální vůči Kremlu.“
V ideálním případě by ministerstvo kultury mělo rozdělit peníze mezi kulturní instituce a nechat profesionály, kteří je provozují, aby se sami rozhodli, jak je použít. Ale v Rusku mají odborníci jiný úkol – vymýšlet systém autocenzury.
Tyto postupy nejsou nic nového. U nás jsme také za normalizace měli Úřad pro tisk a informace, který po okupaci vedl jakýsi soudruh s příznačným jménem Josef Vohnout. Také zkratka tohoto orgánu byla dost návodná k temným asociacím – ÚTI, což lidé doplňovali na ÚTIsk. Zatímco za první republiky a pak v dobách uvolnění v 60. letech ještě člověk znal „svého“ cenzora a mohl se pokusit s ním něco uhrát, anonymita normalizační cenzury už byla jiná.
Nebyla jen zakázaná témata a díla, ale rovnou zakázaní lidé, jimž se nepublikovalo nic, ani kdyby psali o broucích. Natož něco neuctivého o Brežněvovi. Kromě cenzury tu byla ještě vyvinutá autocenzura. Autoři sami věděli, kam až mohou zajít, a hlídali tak sami sebe. Systém byl prostě dokonalý. Každý měl sice formálně právo na práci (a dokonce povinnost pracovat, aby nebyl označen za příživníka), ale už se nikde neříkalo, jaká ta práce má být. Kotelna je taky práce, pane docente…
Rusko se zdárně normalizuje. Tvoř si, jak chceš, ale peníze na to nedostaneš, a když budeš na někoho moc ošklivý, dostane se to před soud. Na některé lidi si ale moc možná ani nedošlápne. Co bude komu po nějakém malém divadle nebo nějakém spisovateli, když 80 procent národa věří Vladimiru Putinovi?
