Chvála plastické chirurgie: Právo na nechutnost neexistuje!
Celý život si dělám srandu z šamponků a vyfintěnců. Přesto jsem včera absolvoval svůj první (a zároveň těsně poté i druhý) zákrok plastické chirurgie z převážně kosmetických důvodů. A tak to chci vysvětlit, protože myslím, že v mém věku by měl podobně začít přemýšlet každý.
Býti šamponkem je prokletí stejně jako být barbie blondýnkou. A je úplně jedno, zda si muž vypucovává image do hipstera a fénuje si nedbale hozený pruh vlasů dozadu, nebo zda muž přehání svou péči o vzhled jako pankáč s denně si hodinu tupíruje číro pivem. Alternativa neomlouvá.
Mluvím samozřejmě o mužích starších - v mládí patří fintivost k pudové výbavě chlapců - ale u pětatřicátníka už je přehnaná péče o vzhled příznakem zastydlé puberty. U mužů ještě výrazněji starších jsou pak poměrně trapné výkony plastické chirurgie a botoxování - marné cesty, jak zakrýt nastupující tváří. Myslím si to celoživotně, a myslel jsem si to, i když jsem šel z chirurgie se zrenovovaným ksichtem. Přesto v tom necítím rozpor.
Začalo to pihou na levé tváři, které se mi tam udělala. Navštívil jsem kožní, řekli, že to není melanom, a já šel domů. Za dva roky - piha tloustla a stávala se výrůstkem - jsem tam šel znovu, se stejným výsledkem. Ta piha nebyla moc vidět, byla hnědá, tak se na mé kůži ztrácela, byla pod strništěm, a nebyla nechutná. Tak jsem o odstranění - když to prej není zhoubný - ani neuvažoval. Pak se mi však pod levým okem udělala bulka, během tří dnů dosáhla velikosti zrnka pepře, a zbělala. Pak růst přestal, a já to vyhodnotil jako tukovou bulku. Bulku, jaké se na ksichtu starších mužů prostě dělávají, takovej Paroubek.
A pak jsem jednoho rána přišel v koupelně k zrcadlu, podíval se na sebe, a došlo mi, že tohle nesmím okolí dělat. Že ta bulka vypadá jako pěkně zralý beďar, je nechutná, a nemám právo nutit lidi, aby na ni koukali. A šel jsem na chirurgii, tam mi (dokonce na pojišťovnu) jak tu plastickou pihu, tak toho Paroubka vyřízli, a já šel na poradu se zafačovanou držkou. A s výborným pocitem, že nejsem na obtíž svému okolí.
Naše civilizační standardy se zjemňují, v mnoha věcech je to na škodu, ale v tomhle myslím ne. Je to dobře. Když jsem byl mladý, ženy měly nevyholená podpaží a většina národa smrděla. Byl jsem nadšen, když se to začalo měnit, a nakonec se to stalo v podstatě nepřijatelným, jako zablácené boty či pouštění větrů. A myslím si, že tohle dejme tomu pomalé civilizování norem došlo do bodu, kdy by si lidé neměli podobné stařecké hnusy na ksichtu nechat líbit.
Ne kvůli zastírání věku - na věku není nic špatného. Ale kvůli tomu, že bychom - třeba jen kvůli tomu, že jsme všichni stvořeni k obrazu Boha - neměli vypadal nechutně a hnusně zanedbaně. Až mne tedy teď potkáte se zafačovanou držkou - není pravda, jak jsem psal na Facebooku, že mne zmlátil Marek Stoniš. Pravda je, že mi chirurg vyřízl z ksichtu cosi odporného, na co nemá moje okolí povinnost koukat. Takže čtenáři vrstevníci: Co vaše tukové bulky?
