Aleppo: Když vraždí spřátelené bestie
Končí bitva o Aleppo – a najednou se před angažovaným světem otevřela jako propast jáma blízkovýchodní krutosti. Asadovi vojáci na území osvobozeném od protiasadovských rebelů mučí a vraždí civilisty. Tedy dělají přesně to, co jsme odsuzovali na rebelech i na Islámském státu.
Bitva o Aleppo přinesla jev, který je obvyklý v celé Africe i Asii a ve středověku byl jistě obvyklý i u nás. Nějaká končina se dostane pod vládu nějakých rebelů. Místní občané s tím částečně nemohou nic dělat, částečně se k rebelům přidají. Pak dorazí nějaká legitimní vojenská síla – jako nyní v Sýrii oficiální Asadova armáda – a území od rebelů osvobodí. Civilní obyvatelstvo se pak dělí na tři kategorie: Uprchlíci, zavraždění rebely, a zavraždění osvoboditeli.
V řadě končin naší planety – i když tam strkáme prsty a děla – prostě nejsme schopni zabránit válečným zločinům, ani když přímo podporujeme některou z bojujících stran. Buď civilisty vraždí rebelové, nebo vláda. Tento jev se ostatně neobjevuje v Sýrii ve své premiéře, dobré zkušenosti s ním byly třeba v Kongu. Filozofie popisovaná už Hemingwayem ve španělské občanské válce: „Když jste přežili okupaci rebelů, tak jste určitě s nimi. Ke zdi!“
Takže – přestože podporu Asadových vojsk zajišťovalo Rusko, ne přímo naši vojáci – jsme při jakékoliv vojenské intervenci mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně válečné zločiny rebelů, které jsou v zápětí v úplnosti opakovány také námi podporovanými osvoboditeli. Dopady na civilisty v obou případech děsivé.
Navíc podporou Asada se nyní stává ruská armáda (přestože její pomoc syrské armádě proti rebelům zpočátku vypadala vcelku rozumně) spoluzodpovědnou za válečné zločiny, které spáchají ti, jimž Rusové pomohli Aleppo vybojovat zpět.
Aleppo je jen momentálně aktuálním příkladem, problém se netýká jen Ruska.
Válečné zločiny, mimosoudní popravy a mučení civilistů vítězi je zaznamenáváno jak na teritoriích osvobozených syrskou armádou podporovanou Rusy od protiasadovských rebelů, tak na teritoriích osvobozených Kurdy od IS. Kurdy, které podporujeme my. Nejsme schopni zajistit, aby teritoria s nižším stupněm civilizovanosti, když je osvobodíme, dodržovala naše normy. Mají svoje. A vraždit civilisty patřící k „druhé straně“ je na Blízkém východě normální.
Pokud dojde někde mimo náš civilizační okruh k válkám a násilí, máme dvě možnosti. Buď nedělat nic – a mlčky koukat na zvěrstva, jakým byla Srebrenica nebo genocida ve Rwandě. Anebo zasáhnout, jednu ze stran konfliktu podpořit. A smířit se s tím, že až vyhraje, tak začnou její vojáci páchat stejná zvěrstva, proti kterým jsme do konfliktu vstupovali. A to dilema nemá řešení.
