Vánoční kapr: Svátek zabíjení nastal
Nejsem vegetarián, ale co je moc, to je moc. Usedl jsem tedy k počítači, abych se kaprům omluvil za tradiční české Vánoce. Svátek, na který se těší každý - kromě kaprů. Kromě těch němých ryb, jejichž vraždění je neklamným příznakem Štědrého večera.
Pro mnohé z nás se Štědrý den jeví od samého rána radostným. Důvodů může být řada - a nemyslím všednodenní skutečnost, že zrovna nemáte zaražené větry, nepraskl vám hemoroid nebo vás nebolí prostata. Důvodem může být radost vašich dětí (máte-li), rodičů (máte-li), partnerů (máte-li) a přátel (máte-li) z dárků, které jste jim připravili pod stromeček. Pokud jste osamělcem, můžete se těšit, až si rozbalíte dáreček, který jste si v srpnu koupil k vánocům, ale už od počátku listopadu díky progradující senilní demenci nevíte, co v to balíčku vlastně je. Pokud si nedáváte dárky, můžete se těšit na sváteční výrazy v očích bližních a spoluobčanů. A pokud vás nerozveselí ani to, může vás těšit, že nejste kapr.
Z hlediska vývojové psychologie je to zcela zjevné. Naši pohanští předkové byli - stejně jako všechny kmeny - plně závislí na Slunci a ročních cyklech, a nechápali kosmické a astronomické procesy. Byli dobře seznámeni s tím, že se zkracuje den a zmenšuje Slunce, které navíc přestává s postupující zimou hřát. Byli si toho vědomi bolestněji než my - byli více závislí na přírodě - a byli plní bázně, protože neznali astronomické zákony a nevěděli, že se Slunce opět vrátí. Bylo třeba jej přilákat zpět - a to samozřejmě v den, který je nejkratší, kdy je nejméně Slunce. A chceme-li přilákat a uctít nějaké děsivé a životodárné božstvo, jakým Slunce je, nezbývá než něco obětovat. A tak se holt v minulosti na tyto velké svátky spojené se slunovratem a rovnodenností obvykle něco podřízlo. Tu jatý nepřítel, tu otrok, tu jehně. Když přišlo křesťanství, naši předci se dozvěděli, že nemají obětovat božstvům, a už vůbec ne nepřátele nebo otroky. A že někdy kolem toho slunovratu, který slavili až dosud, se vlastně narodil Kristus, takže můžeme slavit i nadále jako křesťané přibližně ve stejném termínu, ale pod jinou firmou. Takže Vánoce se úspěšně socializovaly, ale podvědomá potřeba přinést Božstvu Slunci nějakou oběť v našem nevědomí přetrvává. A právě tuhle roli na sebe v naší české kotlině vzali kapři, protože to jsou vlastně ryby a nemusí jich nám být líto, protože nemají nohy.
A tak vzpomeňte: Všichni ti muži ve zmijovkách a kuliších, prodávající kapry u pouličních kádí, celé dny opakovaně přinášeli oběti Bohu Slunce a obětovali živé tvory, aby se Slunce nerozhněvalo, vrátilo se a přineslo zase jaro. A my si tu oběť umíme užít se všemi pohanskými atributy: Buď zabije - obětuje - najatý ceremoniář u kádě, nebo otec (v případě genderově inverzní konstelace rodiny pak matka). Dále kapra oškrábe a něco z jeho srsti - šupin - nechá stranou jako amulet, který najdou členové rodiny pod štedrovečerním talířem. Matka (inverzně otec) kapra vykuchá, vyjme z něj měchýř, omyje a dá dětem na hraní, jak se na takto využitelnou součást rituální oběti sluší. A pak z něj připraví krmi, kterou společně pozřou a ztuží si tím rodinu. To vše v podstatě jen díky tomu a v souladu s tím, že obětovali kapra. Proto soudím, že přichází čas (podobně jako u sudetských Němců, Indiánů a australských Aboriginejců) omluvy. Omluvy a poděkování. Omlouvám se proto všem obětovaným kaprům, jejichž životy nasytily Bohy a děkuji jim, že se za pár týdnů slunce zase vrátí.
P.S.: A až se zase budete smát muslimům kvůli jejich Svátku oběti, svátku zabíjení, jak jsou primitivní, tak si laskavě vzpoměňte na šťastné a veselé mírumilovné české Vánoce!
