Bla, bla, bla. Americké i české celebrity po zvolení Trumpa a Zemana hrozily emigrací. Proč neodešly?
Pamatujete? Několik hodin poté, co bylo jasné, že Donald Trump vyhraje volby, se objevily zprávy, že zkolaboval kvůli obrovskému zájmu web kanadského imigračního úřadu. Američané se prý chytali kvůli „šílenci“ Trumpovi emigrovat. Pravda je na tom jediná – kanadský web na chvíli skutečně zkolaboval. Jinak to byly a jsou samé výmysly. Ještě daleko častěji o emigraci plácají různé celebrity. Stalo se tak i po volbě Miloše Zemana.
Ve skutečnosti se do Kanady žádná masová migrace Američanů po Trumpově zvolení nekoná. Vše probíhá, jako v minulých letech. Přestože USA mají 325 milionů obyvatel, do Kanady se ročně odstěhuje pouze 8 až 10 tisíc lidí, což je téměř nic. Američany jejich severní soused moc neláká, protože získat zde pracovní povolení není až tak jednoduché a je zde na trhu práce hodně velká konkurence. Navíc jsou tam vyšší daně (i když větší sociální vymoženosti). A to si pak každý Američan rozmyslí, zda se odstěhuje.
Americká média (následně další po celém světě) ale většinu tohoto roku dávala ochotně slovo vypjatým a zcela nesmyslným řečem nejrůznějších celebrit, které v průběhu roku oznamovaly, že když Trump vyhraje, raději emigrují.
Bylo jich několik desítek. Mezi jinými zpěvačka Barbra Streisand, herečka Cher, herečka a modelka Amber Rose (i když ta je spíše známá pouze přes velikost svých prsou a pozadí), zpěvačka Miley Cyrus, či herec Bryan Cranston.
Nikdo se samozřejmě ale nikam nestěhuje. Je to většinou jen takové hloupé vyhrožování a nemístné ovlivňování veřejnosti. Dokonce by se to dalo nazvat popíráním demokratického volebního procesu. Což ostatně příznivci Hillary Clintonové dělají do dnešních dnů.
Američtí mladí muži utíkali do Kanady z politických důvodů pouze v 60. a 70. letech, protože mnohým hrozilo, že by museli do války ve Vietnamu. Odhady hovoří o tom, že tehdy do Kanady odešlo 30 až 40 tisíc amerických „dezertérů“.
Vyhrožování emigrací ale není pouze specialitou amerických slavných osobností.
Zpěvačka Bára Basiková například po zvolení Miloše Zemana v roce 2013 rozeslala svým přátelům SMS zprávu, v níž napsala: „Milí přátelé a kamarádi. Nemám facebook, tak vám posílám sms. Dnešní tragickou událost jsem obrečela, je mi strašně. Nechci tady žít a vychovávat svoje dítě. Objevila jsem lásku a pochopení v jiné zemi, a pokud to bude jen trochu možné, odjedu tam. Navždy. S láskou vaše Bára Basiková.“
Proč to okamžitě neudělala? Protože v případě celebrit v demokratických zemích je to většinou jen plané tlachání.
Po zvolení Zemana se objevily i spekulace, že o odjezdu uvažují i další hvězdy českého showbyznysu. Nic takového se ale nedělo a neděje.
Zpěvák Aleš Brichta v roce 2006 zvažoval emigraci (zemi neupřesnil), pokud by tehdy ve volbách sestavila ČSSD vládu s podporou komunistů.
Posledním příkladem nutkavé potřeby říci něco „velkého“, pocítil zpěvák David Kraus. Na dotaz, zda by jeho otec, herec a moderátor Jan Kraus, mohl být budoucím českým prezidentem, odpověděl: „Můj táta, kdyby se stal prezidentem, opouštím Českou republiku. To můžete napsat. Asi bych sbalil kufry.“ Jistě, „asi“ by balil kufry.
Hraní si s kartou možné emigrace je v případě známých lidí pofiderní a vyděračská hra. Je to ovlivňování politiky nepatřičnými prostředky. A hlavně už je to nuda, slyšet po každé volbě, která se někomu nelíbí, že někdo se chce odstěhovat.
Pro lidi, kteří skutečně skončili v dobách komunismu nedobrovolně v emigraci, jako byli třeba písničkář Jaroslav Hutka, nebo dramatik Pavel Kohout, to musí znít strašlivě.
