Řidiči a dopravci naříkají? Hlavně ať platí! Aneb jak se z českých tankodromů stávají dojné kravky
Ministerstvo dopravy vedené Danem Ťokem chce rozšířit síť tuzemských komunikací, na kterých se vybírá mýtné, o dalších 900 kilometrů silnic prvních tříd. Do státního prasátka by tak mohlo ročně přitéct až o 1,1 miliardy korun navíc. Po letošním roce plném nekonečných uzavírek, mnohahodinových kolon na dálnicích a při všeobecně nevalné kvalitě našich silnic to je vskutku „rozumný“ návrh, který nepochybně pošimrá nervovou soustavu nejednoho tuzemského motoristy či dopravce.
Řidič, který v letošním roce cestoval po většině tuzemských dálnic, si před zasednutím za volant musel do kufru přibalit (anebo o tom vážně uvažovat) spacák, termosku s kávou a vydatnou svačinu. Neměl totiž žádnou jistotu, kdy (a zda vůbec) dorazí do svého cílového místa. Při cestách v pátek a v neděli odpoledne to mohl takřka dopředu odpískat. A pokud náhodou nestál v kolonách, z klidného cestování jej bezpečně vyrušil povrch vozovek, který připomínal tankodrom a na němž tlumiče a čepy u aut dostávaly hezky zabrat. To vše za dálniční známku, která patří v poměru k počtu zpoplatněných kilometrů k nejdražším v regionu.
U mýta tato taškařice má ještě komičtější rozměr, ale i méně veselé důsledky. Řada dopravců či autobusů se stávajícímu mýtu (ale především zácpám na dálnicím) vyhýbala všude možně, včetně blikajících železničních přejezdů. Panáci na ministerstvu nebyli ani s dostatečným předstihem několika let zrealizovat nový tendr na provozovatele mýtných bran. O tom, jak a v jaké kvalitě a rychlosti funguje samotná výstavba, dostavba či oprava dálnic už je snad zbytečné psát. Stačí jen připomenout legendární sesuv půdy na dálnici D8, dálnici D11 stále končící v polích u Hradce Králové či nedostavěné dálniční spojení z Prahy přes České Budějovice na rakouskou hranici, z Brna do Vídně či neexistence adekvátního spojení mezi Hradcem Králové a Olomoucí, které by ulevilo záplatované a neustále opravované dálnici D1. A o tom, že výstavba českých komunikací je předražená, zdlouhavá a mnohdy i poněkud nestandardní, si cvrlikají opeřenci i na březích Lamanšského průlivu.
Ne, tudy cesta nevede. Tedy alespoň zatím. Fantazíruje-li někdo nad rozšířením zpoplatněných komunikací (a v budoucnu snad i nedejbože o zdražením dálničních známek) musí nejprve řádně opravit stávající komunikace, zvýšit jejich kvalitu a zaručit průjezdnost. Teprve až potom lze přistoupit k rozšíření jejich zpoplatnění. České dálnice i některé silnice 1. třídy proto v současné době připomínají dojnou kravku, z níž plyne státu nemalý užitek, ale řadoví řidiči z toho nic nemají. Cedule s nápisem „musíme to opravit“ za adekvátní zdůvodnění současného stavu a možná i ospravedlnění chystaných záměrů nelze proto přijmout ani náhodou.
