Pavel Telička místopředsedou Europarlamentu: Zase komouš na špici!
Místopředsedou Evropského parlamentu byl zvolen Pavel Telička. Další z kariérních komunistů osmdesátých let se dostává do vrcholové pozice. Vypadá to, že sametovka skutečně byla jen změnou prostředků držení moci komunisty, a ne dekomunizací.
Abychom si v plném historickém kontextu ujasnili epochu, ve které se Pavel Telička stává místopředsedou Evropského parlamentu: Jde o dobu, kdy ministrem financí je bývalý komouš Andrej Babiš, a je více než pravděpodobné, že tento bývalý komouš bude po volbách premiérem. Etický problém s tím, že byl komouš a pak najednou, když se to otočilo, otočil i on, zjevně nemá.
Zároveň je Babiš druhý nejbohatší Čech, což kombinací obou faktorů spolu s vlastnictvím mediálního domu z něj dělá alespoň ve vnitrostátním rozměru nejvlivnějšího Čecha — a to i přesto, že je Slovák. Takže nejvlivnějším tuzemcem pro vnitřní záležitosti je komouš a nyní se jiný komouš dostává do jiné mimořádné pozice.
Pavel Telička se od svého jmenování místopředsedou EP stává nejvyšším Čechem v evropských strukturách — a připomeňme, že tuto funkci získává český kandidát teprve počtvrté v historii. Takže se z pana Teličky stává skutečně „velký zvíře“.
A proto nesmíme zapomenout na to, že i on byl v osmdesátkách, kdy to bylo žádoucí pro kariéru, komouš. Měl „červenej řidičák“ a na schůzích si s ostatními komouši říkal soudruhu. Bez ohledu na to se musí přiznat, že je to ostřílený a zkušený profesionál, který tu funkci bude zastávat dobře. Etický problém s tím, že byl komouš a pak najednou, když se to otočilo, otočil i on, taky zjevně nemá.
Telička je přesně stejně starý jako já — a Babiš o pár let starší. Ale jsme jedna generace. Návrat, přímo vlna návratu těchto stranických kádrů ke korytům ukazují, že jsme se naprosto nedokázali vyrovnat s bolševickou minulostí. Že za těch osmadvacet let od revoluce tu alespoň v naší generaci nevyrostla žádná jiná elita než bývalí straničtí kádři. Že nedošlo k dekomunizaci, ale k odlegitimacování — odhození stranických knížek a přijetí nové identity. Lidé však zůstali titíž.
Jedinou nadějí pro skutečnou dekomunizaci Česka, pro zbavení toho stínu totalitní minulosti, bude nejspíš až vymření naší — mé — generace a převzetí věcí veřejných lidmi o generaci mladšími, jež už totalita nenakazila.
