Referendum: Pokrokový nástroj, nebo naopak brzda demokratického rozhodování?
Jedním z evergreenů české politiky je referendum. Aktuálně máme v Česku zavedeno místní a krajské referendum, institut obecného (celostátního) referenda zatím v českém právním řádu absentuje. Přijetí či nepřijetí zákona o obecném referendu bylo a je předmětem nesčetných diskusí. Jedna politická strana (a to dokonce relativně úspěšná) má nadto přímou demokracii rovnou ve svém názvu. O faktu, že se nejedná o téma nijak okrajové, mj. svědčí, že se k němu vyjádřila i hlava našeho státu.
Připomeňme si slova jinak též dlouholetého zastánce institutu celostátního referenda, prezidenta Miloše Zemana, který v PS Parlamentu vloni mimo jiné řekl: „Přijetí zákona o obecném referendu může pomoci poslancům vrátit prestiž…“
Osobně se dlouhodobě řadím k odpůrcům institutu obecného referenda. Řada lidí mně říká: Jak můžete jako VŠ pedagog být tak málo progresívní, proč jste proti pokroku? Proč jste proti referendům?
Rád bych zde vyvrátil jeden mýtus. Řada zastánců lidových hlasování tvrdí, že se jedná o pokrokový prostředek, jenž napomáhá modernizovat společnost. Paradoxně je tomu ve většině případů právě opačně. Ve státě hojně používajícím, či dokonce nadužívajícím referendum se de facto zabrání jakékoliv ráznější změně.
Mnohé nositele klamného pocitu, že referendum je ta „pravá progresívní demokracie“, asi teď zaskočím! Nicméně referendum je ve svých důsledcích nejkonzervativnějším prostředkem politického rozhodování. Majorita lidí cítí silnou nejistotu z toho, že by se něco mělo měnit, což dokazují i příslušné psychologické a sociologické výzkumy. A raději se smíří s tím, světe, nediv se, že věci zůstanou při starém.
Jak již v roce 2001 v Poslanecké sněmovně řekl výstižně tehdejší poslanec Jiří Payne: „Mnozí politikové, kteří si slibovali od referenda, že budou mít dynamičtější a pokrokovější rozhodovací proces, záhy zjistili, že je to obráceně.“
Kterak tehdy dále konstatoval výše citovaný politik: „Proto Švýcarsko není v OSN, proto se Švýcarsko nepodílí na řadě jiných věcí v mezinárodní spolupráci, protože lidé říkají: No, co by nás tam čekalo, kdybychom se stali členským státem OSN, ona to není dokonalá instituce. A jakkoliv švýcarská vláda by ráda vstoupila do OSN, švýcarský lid jí to nedovolí.“
Dodejme, že Švýcarsko nakonec později do OSN sice vstoupilo, ale jako až 190. země světa! Oproti tomu „nepokrokové a bezreferendové“ Československo je členem OSN již od roku 1945, a bylo dokonce jedním ze zakládajících členů zmíněné organizace.
K Paynovým slovům o zemi helvetského kříže ještě dodávám — víte, milí zastánci přímé demokracie, kdy Švýcarsko dalo ženám volební právo? V roce 1971! V „nepokrokovém“ Československu to bylo již v roce 1920. A proč tak pozdě? Ano, zrovna mimo jiné z důvodu, že o tom Švýcaři hlasovali v referendu. Mám za to, že Švýcarsko není rozvinutým a bohatým státem díky referendům, ale spíše navzdory nim.
Na závěr tedy musím silným hlasem říct, že referendum není (a ani ze své prapodstaty být nemůže) progresívním prvkem demokratického rozhodování, ačkoliv tak na první pohled mylně vypadá. Proto mě velice překvapuje, jak přičinlivě o ně usilují různé (nejen politické) osobnosti, jež v jiných oblastech mají relativně progresívní názory.
Autor je právník a VŠ pedagog
