Česko je černým pasažérem NATO. Slíbená 2 procenta nedáváme na obranu od roku 2006 a nebude líp
Je to ostuda. Těmito třemi slovy se dá shrnout dlouholetý přístup vlád a parlamentu České republiky k plnění našich závazků, vyplývajících z členství v Severoatlantické alianci. Státy NATO se dohodly, že budou dávat na obranu nejméně 2 procenta ze svého ročního hrubého domácího produktu. Dnes to plní pouhých 5 států z celkových 28. A Česko je na tom v porovnání s ostatními katastrofálně. O posílení obranyschopnosti se u nás celá léta vedou pouze prázdné řeči.
Když posloucháte vyjádření vysokých českých představitelů, jeden by si myslel, že v souvislosti s terorismem, migrační krizí a nestabilní bezpečnostní situací v mnoha nepříliš vzdálených částech světa, budeme rychle posilovat naši obranyschopnost a vojenské kapacity. Bylo by to přirozené, protože mnoho let slábly. Jenže porovnání čísel a jejich analýza vyznívají pro Českou republiku dost tristně. Mezitím se ale tlak nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, aby evropské země začaly konečně za svoji bezpečnost více „platit“, pořád zvyšuje.
V současnosti plní závazek NATO dávat na obranu 2 procenta HDP pouze těchto pět zemí: USA (3,61 %), Řecko (2,38), tradičně spolehlivá Velká Británie (2,21), Estonsko (2,16) a Polsko (rovné 2 procenta). Limitu se ještě trochu přibližuje Francie (1,78). Česko s 1,03 procentem (údaj za minulý rok) patří k vůbec největším černým pasažérům Severoatlantické aliance. Dnes sice ministr obrany Martin Stropnický neustále hovoří o nutnosti navyšovat rozpočet, ale v letech 2013 a 2014 se tak vůbec netvářil. Navíc i on sám přiznává, že často nevíme, jak přidělené peníze smysluplně utratit. Podle toho to také vypadá.
Naposledy dala Česká republika na obranu slíbená 2 procenta HDP v roce 2005. To byla přesně dvě procenta, už rok předtím to bylo ale 1,9 %. Posledních více než deset let je ale z pohledu plnění závazku vůči NATO katastrofou.
Vůbec nejméně ve světle tohoto slibu jsme dali na obranu v roce 2014, to bylo pouhých 0,91 procenta HDP. Tedy za současné vlády – za premiéra Bohuslava Sobotky, ministra financí Andreje Babiše a ministra obrany Martina Stropnického. Prezidentem už byl Miloš Zeman. Všichni tito muži ale pořád opakují, jak je potřeba armádu posílit.
Takže do rozpočtu ministerstva obrany skutečně teče v posledních dvou-třech letech zdánlivě více peněz. Zdánlivě proto, že k bájnému číslu dvou procent na obranu se stávajícím tempem přiblížíme za mnoho, mnoho let. Tvrzení českých politiků, že v roce 2020 to bude 1,4 procenta a v roce 2025 kýžená dvě procenta, mohou znít nadějně, ale nejsou reálná.
Do rozpočtu obrany se sice přidávají potřebné miliardy (letos to má být o necelých 5 miliard více než loni), ale mezitím nám roste (naštěstí!) také hrubý domácí produkt. Aby proto byly naplněny plány českých politiků, muselo by se v tomto směru přidávat daleko víc. Paradoxem je, že ty „nové“ peníze neumíme ani utratit.
Podívejme se totiž na to, kolik vlastně takových 5 miliard navíc ve skutečnosti představuje. V roce 2015 byl skutečný rozpočet ministerstva obrany necelých 43,4 miliardy korun, což bylo tehdy 0,96 procenta HDP. Loni byl schválený rozpočet skoro 47,8 miliardy a to bylo 1,03 % HDP. A letos to má být přes 52,5 miliard a to je 1,08 procenta hrubého domácího produktu. Pokud se tedy bude přidávat současným tempem, tak závazek o dvou procentech nesplníme ani v tom roce 2025. A to by už bylo pěkně kulatých dvacet let, co se vezeme v NATO jako černý pasažér.
Česká republika má armádu malou, ale pořád máme několik tisíc skvělých vojáků, kteří se dokážou uplatnit na jakékoli misi i v zahraničí. Že neplníme závazky vůči NATO, za to mohou naši politici. A nebude líp, i když přesný opak má jisté vládní hnutí jako své heslo.
