Ústavním soudcem pouze jednou, posílí to nestrannost a nezávislost celé instituce
V měsíci únoru 2017 slavíme 25 let obnoveného ústavního soudnictví v ČR, respektive ČSFR. Připomeňme si, přestože se v našich zemích datuje tradice ústavního soudnictví již k roku 1920, mezi roky 1938–1991 u nás Ústavní soud fakticky neexistoval. K jeho obnovení došlo před zmíněným čtvrtstoletím. Stalo se tak ústavním zákonem č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky.
Prvním předsedou soudu se stal významný slovenský právník Ernest Vaľko a místopředsedou bývalý advokát Vlastimil Ševčík. Na činnost Ústavního soudu ČSFR plynule navázal dnešní Ústavní soud ČR.
Ačkoli český Ústavní soud není součástí soustavy soudů pro věci civilní, trestní a správní (podle čl. 91), z hlediska klasické dělby moci do soudní moci určitě patří. Avšak v jejím rámci zaujímá velmi neobvyklé, autonomní a do jisté míry i nadřazené postavení.
Ústavní soud ČR je totiž oprávněn přezkoumávat – jelikož i soudy podle čl. 91 nutno považovat za orgány veřejné moci, jak o nich hovoří ústava (čl. 87) – i jejich rozhodnutí (včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu), nicméně „jenom“ z hlediska jejich ústavnosti.
V ČR tvoří soud patnáct soudců Ústavního soudu, které jmenuje prezident se souhlasem Senátu. Pro komparaci uveďme, že na Slovensku mají 13 soudců Ústavního soudu, dodejme, že slovenská ústava po vzniku SR stanovila počet soudců ÚS na deset, novelou v roce 2001 byl tento počet zvýšen na třináct.
Ve svém komentáři se chci kriticky zaměřit na aspekt, že je nyní možné opakované (!) jmenování téže osoby ústavním soudcem.
Zastávám hypotézu, že ústavním soudcem by se tatáž osoba měla možnost stát jen jednou, jsem tedy principiálně proti opakované možnosti jmenování.
Mám za to, že doba 10 let je pro výkon této mimořádné funkce dostatečně dlouhá. Při dvojnásobném, či dokonce trojnásobném výkonu funkce se již jedná o velmi dlouhých 20 (respektive 30) let.
Z celospolečenského hlediska nepokládám za vhodné, aby se někdo stal takřka „celoživotním“ ústavním soudcem, tedy s oslabenější vazbou na běžný život.
Jinak řečeno, aby nebyl uzavřen v pomyslné věži ze slonoviny – že jde o problém odvěký, dokládá skutečnost, že se s tímto metaforickým věžním typem můžeme setkat již v bibli v Šalamounově písni. Myslím, že desetiletý pobyt v sociální skupině soudců je hraniční, aniž by se již projevila (i na tom sebeodolnějším jedinci) určitá míra sociálně psychologické „deformace“.
Hlavní důvod pro omezení počtu funkčních období ovšem vidím v posílení nezávislosti a nestrannosti soudců. Jak píše například i německý sociolog a ekonom Max Weber, jedním ze znaků nezávislosti a nestrannosti je mimo jiné taktéž psychický stav rozhodujícího subjektu. A to jak vědomý či méně vědomý, který má vliv na svobodný úsudek rozhodujícího subjektu – zde tedy na rozhodování ústavního soudce.
Myslím si, že povaha funkce ústavního soudce, plynoucí ze zcela výjimečného a pro demokracii a právní stát klíčového postavení orgánu, jakým je ÚS, by si principiálně zasloužila omezení jakýchkoliv, byť i jen potenciálních ataků na soudcovskou nezávislost. A právě možnost opakování funkčního období za ni ze systémového hlediska pokládám.
Autor je právník a VŠ pedagog
