Do voleb je daleko, ale strany už porcují mocenského pašíka. Ten přitom ještě běhá po dvoře
Do voleb do Poslanecké sněmovny chybí ještě zhruba osm měsíců. Nikdo sice neví, jak dopadnou, zda některé strany či konkrétní politici neskončí v propadlišti dějin, ale už se tu čile uzavírají vládní koalice či nekoaliace. Jednotlivé strany se už ani neobtěžují zakrývat, že jim nejde o nějakého voliče, ale o moc. A o ni jsou ochotny se porvat jako venkovští podvraťáci o kost.
Tradičním evergreenem těchto předvolebních námluv je avizovaná možnost otevřené a přímé spolupráce ČSSD s KSČM na vládní úrovni, ačkoliv stále platné „Bohumínské usnesení“ to sociálním demokratům zapovídá. Podobný nápad už tu zazníval v minulosti několikrát, ale nakonec z vždy něj sešlo. Paradoxně nejvíc pro jeho likvidaci udělal svého času Jiří Paroubek, který v době své vlády nebral ohled na své koaliční partnery a ve sněmovně se při četných hlasování opřel o většinu 111 hlasů, kterou tehdy ČSSD a KSČM společně měly.
Spoluprací s KSČM tu před posledními volbami už strašil i Bohuslav Sobotka, nakonec k tomu nedošlo. A to i díky tomu, že ČSSD nikterak neoslnila a obě strany získaly dohromady 83 mandátů. Uteklo pár let a Sobotka vytahuje komunistickou kartu znovu. Letos však lze očekávat, že po volbách společný zisk obou stran bude ještě menší než před čtyřmi roky. Takže k takové koalici by obě strany potřebovaly minimálně ještě někoho dalšího. Ale to není v tuto chvíli podstatné.
Za pozornost spíš stojí skutečnost, že Sobotka a spol. jsou opakovaně schopni (zatím alespoň verbálně) se spojit s kýmkoliv, aby zůstali u moci. Přitom ještě nedávno mluvili o modernizaci strany a snaze zaujmout mladé městské voliče. Spoluprací s komunisty by přitom šli přesně obráceně. V Lidovém domě si ale myslí, že většina lidí na to zapomněla. Nebo vysvětlení je ještě horší: Sobotka i představitelé ČSSD občas někde něco bez rozmyšlení „plácnou“, příště a jinde řeknou zase něco jiného a tak dále. Zkrátka podle okamžitých potřeb a dané situace.
Určitá ohraničení svého koaličního potenciálu už do éteru vypustila ODS i TOP 09. ODS nechce být v koalici, která bude podporovat EET, TOP 09 nechce do vlády s Babišem a komunisty. Lidovci se zatím drží zpátky. Vědí, že u nich bude vítěz voleb klepat jako první. Druhým důvodem je skutečnost, že se začínají sžívat s vidinou společné volební koalice se Starosty. Jejich společná volební pouť může skončit úspěchem, ale i také katastrofou, po které nezasedne ve sněmovně ani jeden jejich poslanec.
Letošní volby mohou ale přinést mnohá překvapení. Vedle propadu některých stran či skupení (nezapomínejme, že okolo pěti procent se motá hodně stran a volební dvojkoalice potřebuje získat deset procent) tu může dojít k vykroužkování známých tváří. Toto riziko hrozí především stranám s nižší volební podporou a nebo kandidátům v menších krajích, kde k zisku mandátu nemusí stačit ani deset procent hlasů.
Může se tak stát, že po volbách sice dotyčná strana ve sněmovně zasedne, ale poslanecký mandát její čelný představitel nezíská (příkladem z posledních voleb budiž Martin Kuba). Co se stane, když někteří úspěšnější kandidáti se vzepřou a odmítnou přepustit křesla svým šéfům, které na kandidátce přeskočili? A nedej bože měli třeba i jiné představy a o uzavírání koalic... Ještě to může být docela legrace.
Nicméně už nyní je ze všeho patrno, že pohled stran už se jen zúžil na volební boj a dobytí mocenské kořisti. (A zde je vhodný jakýkoliv tah, i čerstvý vyhazov Jana Mládka z vlády mezi ne patří). Že této bitce přihlíží přes deset milionů lidí je stranám jaksi jedno.
Samozřejmě, politici pak v kampani mezi lid přijdou, rozdají jim moudré letáky a zopakují, co vše pro ně udělají. Přidají i prohlášení, že s tím či oním do vlády nepůjdou. Ale až se zavřou volební místnosti jedna hra končí a druhý začíná. A začíná úplně od znova. Ve světle výsledků je řada slibů a proklamací okamžitě zapomenuta a může dojít k uzavírání dosud nemyslitelných koalic či osobních spojenectví. Naše polistopadová historie jich zná už dost.
Letos se ale budou muset strany dohodnout poměrně rychle a dosti pevně. Nezapomínejme, že je tu ještě Miloš Zeman a bude to on (bez ohledu na to, zda bude kandidovat ještě jednou či nikoliv), kdo jmenuje nového premiéra. A pokud jen uvidí menší náznak slabosti, postaví se na zadní a začne hrát hru jen se svými figurkami. Že je toho schopen, názorně ukázal po pádu vlády Petra Nečase.
