Udavač v bezvědomí aneb Když vám estébáci u soudu kryjí záda
Pan Srp žaluje pana Hutku, že ho obviňoval z udavačství estébákům. Pan Hutka se brání, že má v estébáckém spise od pana Srpa čtyři udání. Pan Srp se hájí, že byl jako udavač veden neoprávněně a že má z městského soudu v Praze rozsudek, že byl udavačem nevědomým. (Hezčí by byl rozsudek, že byl udavačem v bezvědomí, ale tak vtipný soud nikdy není.) Plyne z toho, že i ona čtyři udání byla nevědomá. Co je to nevědomé udání, je obtížné vysvětlit. V hypnóze? V písemné hypnóze? Kdo byl hypnotizér? Důstojník StB?
Soud a Srp se uchýlí k vysvětlení, že ona udání si napsali za pana Srpa estébáci sami. Pokud pan Srp nevěděl, že je udavačem, má to svou logiku. U soudu byl estébák, který to dosvědčil. Musel tedy sám vědět, kdo v StB ta falešná udání napsal, nebyl-li to on sám. Kdyby to nevěděl, nevěděl by ani, že falešná jsou, a pan Srp by nemohl vědět, že je nevědomý udavač. Sledovat, kdo co věděl či nevěděl, vyžaduje soustředění mysli. Pokud by estébácký svědek věděl a udal, kdo ta udání falšoval, do vězení by bezpochyby měl jít falzifikátor. Pokud by ale falzifikátora neznal, měl by jít do vězení sám za bezdůvodné pomlouvání StB, že falšovala udavačské listy. A StB je instituce s dobrou pověstí, protože i soud jí věří víc než disidentovi.
(Osobně městský soud chápu. Pan Hutka byl StB šikanován, zakazován, udáván, trýzněn a vyhnán. Nemůže tedy svědčit proti StB nezaujatě, kdežto pan Srp, který napsal ta čtyři udání, je objektivní a nezaujatý svědek podobně jako svědčící estébák. Oběma už nehrozí nic, StB se jim osvědčila a mohou dbát na svou čest nezávisle, což pan Hutka, který StB přirozeně nenávidí, nemůže.)
Ať už nějaký estébák falšoval udání, nebo jiný estébák lhal, že neví, kdo je falšoval, ve vězení by už dávno měl být nejméně jeden z nich. Třetí možnost, že by se udání falšovala i nefalšovala zároveň, je stejně tak pravděpodobná, jako že pan Srp byl udavačem nevědomým. Možné to ale je, protože u nás je možné vše. Může být, že pan Srp byl vědomě nevědomým udavačem nebo nevědomě vědomým udavačem. To už se ale dostáváme do hájemství Zahradní slavnosti Václava Havla.
Městský soud má ovšem problém, protože nevěnoval pozornost tomu, co kdo věděl či nevěděl, a problematiku vědomí i nevědomí, případně i bezvědomí, řádně neprojednal. Jeho rozsudek by měl být proto zrušen, panu Srpovi by se měl vrátit titul normální agent StB, což dnes už ani není žádná hanba a brzy už to bude výhoda ve věcech penzí a státních vyznamenaní.
Pan Hutka by se v tom případě nemusel omlouvat, spíš by mohl závidět, že ta vyznamenání a zvýšené bonusy na penzi on sám nedostane, protože stál kdysi na špatné straně, což i dnes stojí, protože se zpěčuje rozsudku městského soudu.
Problematika nevědomosti je tedy z právního hlediska značně složitá a lidé jako pan Srp a vůbec důstojnictvo StB mají spoustu práce, aby se navzájem očistili. A až do toho vlítne škodná pan Rejžek, jenž vynadá do agentů jednoho dne ve vzteku i sobě, bude v estébáctví konečně vymalováno.
