Bohuslav Sobotka aneb Příběh muže bez názoru
Kdyby politika byla obor na úrovni matematiky, musel by Bohuslav Sobotka nejspíš uspět. Je to přece tak logické: je osm měsíců před volbami a voliči ČSSD, jak ukázaly krajské volby, utíkají k Andreji Babišovi. Proto zvednu téměř sto padesát let starý prapor sociální demokracie s nápisem „progresivní zdanění“, obrátím výrazně zdaňovanou menšinu proti většině, která si o fous polepší, a úspěch se dostaví. Jenže politika je z dobré poloviny psychologie, takže tentokrát tento kalkul nezafunguje. Důvod?
Celé dlouhé tři roky předseda ČSSD Bohuslav Sobotka vypouštěl signály, že nestojí o „starý“ sociálnědemokratický voličský kmen, který považoval za neperspektivní on i jeho poradci.
Tuhle tezi vyslovilo jeho okolí naposledy loni v říjnu po prohraných krajských volbách. Spřízněný filozof Václav Bělohradský napsal, že ČSSD se musí odříznout od tradicionalistické vrstvy voličů, a Sobotka dodal, že chce voliče Pirátů a zelených. Následně se ovšem jal dělat politiku, která to popírala.
Hodně to vycházelo ze Sobotkova osobnostního zaměření. On sám si předsednickou funkci nevybojoval, ale doslova vyseděl. Nebýt finančního a intelektuálního zázemí, které mu poskytuje pražský advokát Radek Pokorný, byl by nejvýš místopředsedou nějakého výboru, kde se cení hlavně brzký příchod do práce.
Sobotka prostě je úřednický činorodý tvor, kterého ale děsí každá netradiční věc a většinou vyslovuje názory těch lidí ze svého okolí, s nimiž se setká naposled. V klidných dobách to nemusí být špatná vlastnost. V rozbouřených, jako během evropské migrační krize v létě 2015, chtějí lidé slyšet jasný názor. Sobotkovo lavírování tehdy neuspokojilo nikoho.
Aby vnesl novou dynamiku do své vlády, pokusil se zlepšit image kabinetu rekonstrukcí. Proti se však postavili koaliční partneři, takže nakonec postupně odvolal jen tři své ministry (Dienstbier, Němeček, Mládek).
Odvoláním Jiřího Dienstbiera si Sobotka definitivně spálil most do tábora velkoměstských liberálů, jimiž chtěl druhdy nahradit své tradicionalistické voliče. Příčiny konce ministra zdravotnictví a ministra průmyslu, kteří patřili k lepší části kabinetu, zůstaly širší veřejnosti utajeny.
A pak začal premiér přistupovat k politice jako k matematice. Vzal počítač, napěchoval ho daty a vyšel mu racionální konstrukt – musí Babiše natlačit doprava, aby jej odcizil levicovým voličů, kteří se pokorně vrátí zpět tam, kam patří.
Nejdříve ohlásil strategické partnerství s KSČM a pak přišel s programem vyššího zdanění lidí nad 50 tisíc hrubého, tedy velké části oněch velkoměstských liberálů v trendy oborech typu ICT. Výsledkem bylo nejen jejich zděšení, ale i poprask v ČSSD, protože tento krok Sobotka se stranou nekonzultoval. Upekl ho s týmem poradců v čele s Vladimírem Špidlou.
V těchto dnech jsme svědky poslední fáze kariéry „muže bez názoru“, který se dostal až tam, kde se nikdy neměl octnout.
