Jsme si v Česku před úřady rovni, nebo jsou senátoři rovnější?
M. T. Cicero kdysi trefně napsal: Podstatou rovnosti je spravedlnost. Na co mu o několik set let později (nepřímo) odpověděl Andrej Babiš nyní již asi zlidovělé „sorry jako…“.
Jako právník a učitel správního práva jsem žil v iluzi, že je přístup občanů v 21. století v Česku ke správním orgánům rovný. A de facto pro všechny stejný, a tedy i stejně spravedlivý. Což nám zaručují platné a účinné zákony. Avšak chyba lávky!
Vždy mne nadzvedne ze židle výrok politiků – vynikají v tom hlavně senátoři — ohledně jejich „užitečnosti“ v kontaktu s úřady a ani se tím nijak netají.
Pro ilustraci jeden nedávný (shodou okolností jde o výrok senátora z hnutí ANO): — Ověřil jsem si, že senátor autoritou své funkce otevírá dveře na úřadech. Takže s lidmi, kteří mají zajímavé projekty, budu chodit a z titulu své funkce jim pomáhat, aby se dostali k relevantním úředníkům, kteří o těchto projektech rozhodují. Moje zkušenost z minulosti je, že když jsme potřebovali něčeho dosáhnout na úřadech v Praze, bylo dobré sehnat poslance nebo senátora, aby šel s námi a otevřel dveře, protože jinak se s námi nikdo nechtěl bavit.
Kterak jsem uvedl již na začátku komentáře, já „truhlík“ jsem si myslel, že správní úřady (včetně těch ústředních) přistupují ke všem rovně a antidiskriminačně. Nicméně dle takových výroků potřebujete mít s sebou senátora, aby vám tzv. otevřel dveře. Dodejme, že je to problém (respektive modus operandi) napříč politickými stranami – nepřekvapí, že obdobně postupují politici ze stran tradičních i těch „nových“. To je krásně spojuje.
Myslím, že tohle je přesně to, co obyčejné lidi velmi trápí – naznačená nerovnost v přístupu k úřadům. K úřadům placeným z jejich daní. Tato „zakřivenost“ přístupu by se neměla přejít mávnutím ruky, podrývá ústavní kořeny našeho právního státu (Rechtstaat, Rule of Law, Etat de droit).
Takřka osmdesátiletý soused od nás z Brna-středu k tomu trefně podotkl: To je skoro jako za socialismu, soudruh XY vám otevře dveře, jinak se s vámi „ti nahoře“ nebudou bavit. Možná by se celou věcí mohla zaobírat i ombudsmanka – zřetelně se v takových případech naznačuje nerovný přístup k veřejným institucím.
Pakliže nějaký senátor vyřkne taková slova – tedy pokud hovořil pravdu a jen reklamně nepřeháněl —, měl by kanceláři veřejného ochránce práv dodat seznam státních úřadů a dalších veřejných institucí, jež ho chtěly přijmout přednostně jen díky tomu, že je senátor. A současně i těch, které dříve nechtěly přijmout, jelikož s sebou neměl senátora „otevírajícího dveře“!
Táži se závěrem, je to tak dobře? Jsme si v Česku skutečně rovni, nebo jsou si stále někteří rovnější? A sledujme pozorně, co říkají naši zákonodárci nejen před volbami!
Autor je právník a VŠ pedagog
