Bohuslavu Sobotkovi narůstají svaly. Ale zatím jen kolem pusy, rázné činy jsou v nedohlednu
Rétorika a mediální výstupy předsedy vlády Bohuslava Sobotky v uplynulých týdnech začaly nebývale nabývat na razanci. Šéf ČSSD se snaží prezentovat jako silný a rozhodný lídr. A od boku mete munici hlava nehlava. Potíž však je ta, že když má svá silná slova přetavit v (stejně silné) činy, nastane jedno velké nic.
Jistě, velká část jeho plamenných řečí je určena voličům. Například to, že oškube banky sektorovou daní, že zdaní lépe vydělávající zaměstnance a že se klidně po volbách spojí s komunisty. Vždyť prý už nyní jednoho bývalého komunistu ve své vládě má a je to dokonce její první místopředseda!
Zatímco daňové hrozby a sliby mají sloužit jako mobilizace prchajícího socialistického voličstva a k jejich případnému uskutečňování dojde nejdříve za dva roky (a kdo ví, v jaké vůbec podobě?), Sobotkovy verbální střety s Andrejem Babišem jsou na denním pořádku. Je zajímavé, proč věci, které Bohuslav Sobotka nyní vytahuje, nevytáhl již loni nebo před dvěma roky.
Je vidět, že jeho američtí poradci mu naordinovali boj. Sobotka však spíš připomíná malého kluka, který se sice nikdy nepral, ale protože má za sebou své kamarády (kteří mu v případě bitky hned přijdou na pomoc), tak tomu sousedovic výrostkovi alespoň přes plot nadává a plive na něj. Babiš mu to vrací po svém a používá verbální a argumentační střelivo obdobného kalibru. Zbylé politické strany jen tiše přihlížejí.
Člověk skoro žasne, že tito pánové vedle sebe sedí při zasedání vlády i Poslanecké sněmovny už přes tři roky a ještě se nepoprali. Přitom pokud je jejich vzájemný vztah tak vyhrocený a jeden druhého tituluje stále více drsnějšími přídomky, proč prostě svoji společnou vládu nerozpustí? Řeči o nutnosti dotáhnout volební období už jsou jen prázdné fráze. Ministři i poslanci budou ještě akční maximálně pár týdnů a pak se plně vrhnou do předvolebního boje. A za tuto dobu už nic světoborného nevykouzlí a ani neschválí.
Babišův ojeb
Kdyby byl Sobotka skutečný sekáč, tak Babiše vyhodí a natvrdo mu řekne, že s ním vládnout už nechce a tudíž nebude. Téma Babišova „ojebu“ s korunovými dluhopisy sice bylo mediálně výživné, ale zcela špatně uchopené. Babiš totiž dělal jen to, co mu tehdy platné zákony umožňovaly. A nedělal to sám, byly tu desítky dalších firem, z nichž si takto jejich majitelé vyvedli desítky či stovky milionů nezdaněných korun.
Místo toho se spíš Sobotka a spol. měli ptát, jestli Babiš své osobní prostředky za dluhopisy na účty Agrofertu skutečně poukázal a zda se naopak nejednalo jen o nějaký jeho „účetní závazek“. Od auditorů, kteří dostávají zakázky i od státu, už proto žádné velké „objevy“ ani nečekejme.
Že by po rozkolu Sobotka-Babiš následovaly předčasné volby, v tuto dobu už není žádné neštěstí. Volby by proběhly v létě a nová vláda by měla čas na přípravu rozpočtu. Sobotka by se každopádně mohl postavit před své voliče a hrdě jim říct, že „to udělal“. Že chtěl raději dřívější volby (i přes potenciální ztrátu premiérského křesla), než vládnout s někým, kdo mu nesedí a kým zřejmě i lidsky opovrhuje (tedy soudě dle jeho posledních výroků). Byl by to poctivý krok.
Odchod Jana Mládka
Druhou situací, kdy Bohuslav Sobotka projevil nedostatek své síly a energie, bylo sesazení ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka. Když nesl návrh na jeho odvolání prezidentu Zemanovi na Hrad, média i sázkové kanceláře spekulovaly, že novým vládcem průmyslu se stane Tomáš Prouza.
Takřka souběžná mediální vyjádření Zemanova mluvčího Jiřího Ovčáčka však dávala tušit, že to tak jednoduché zdaleka nebude. A tak se i stalo. Zeman Mládka odvolal a premiér raději nechal pověřit ministrováním sebe, než aby se pustil do souboje s prezidentem. Přitom to byl právě premiér, kdo držel vyšší karty a kdo v případě své zarputilosti nemohl prohrát.
Ústava České republiky totiž nehovoří nic o tom, že prezident může odmítnout kandidáta navrženého na ministra. Ústava suše konstatuje, že „prezident republiky jmenuje...“ Jistě, v minulosti byly známy příklady, kdy prezidenti dělali obstrukce, než někoho jmenovali.
Například Václav Havel si povýšení Miroslava Grégra na vicepremiéra pro ekonomiku několik týdnů „osvojoval“, Václav Klaus chtěl zkoušet Milana Urbana z anglického jazyka, stavěl se na zadní, když měl jmenovat mladíčka Ondřeje Lišku ministrem školství a tak dále... A však nakonec to vždy dopadlo tak, že premiér si prosadil svou. Sobotka raději ohnul hřbet a vyklidil pozice.
V příštích dnech lze očekávat, že premiérova rétorika bude dále nabývat na razantnosti (média budou mít žně, jakýkoliv spor ještě v titulcích přiostří). Pokud však svá slova nepromění v činy, stane se jen takovým štěkajícím pejskem, kterého mnozí přestanou brát vážně. Řada lidí v ČSSD to ví, a však místo aby svému předsedovi kryla záda a pomohla mu, tak mu spíš ještě mydlí schody. Jaké jsou jejich důvody už je téma na zcela jiný komentář.
