Evropa zbaběle omezuje podporu Izraele. Odpoví na ožehavé otázky konference v Praze?
Není to žádná novinka, ale jev trvající mnoho let. Evropa je kromě bacilu pacifismu a neschopnosti bránit se vojensky sama, často velmi nerozhodná v boji proti terorismu, islamismu, při řešení otázek týkajících se migrace či v reakcích na agresivní politiku Ruska. Kromě toho je bohužel část politických elit i veřejnosti zasažena bujícím antisemitismem a postupným odklonem od podpory Izraele, jediného demokratického státu na Blízkém východě.
Jak ukazují migrační krize posledních let, války na Blízkém a Středním východě, neklid v severní Africe či boj s terorismem, slouží Izrael pořád pro náš kontinent jako určitá hráze, která brání tomu, aby se chaos a anarchie z bezprostředního okolí Evropy nepřenesl v ještě větší míře i k nám. Jenže evropské elity, média i část veřejnosti se od Izraele stále častěji odvracejí, což je ze strategického a bezpečnostního hlediska postup sebevražedný.
Zcela zásadním problémem je postoj Evropanů k palestinské otázce. Upírat Palestincům právo na jejich stát by byl postoj z Marsu. Ale současně upírat právo Izraele, aby se tak stalo za podmínek, které mu zaručí stabilitu, je ještě nesmyslnější. A Palestinci a ostatní Arabové nedokázali v posledních několika desetiletích zaručit, že chtějí žít se Židy v míru. Naopak v muslimských státech je živena nenávist, děti jsou vychovávány zcela v duchu antisemitismu a některé státy (jako Írán, ale i další), existenci Státu Izrael vůbec neuznávají. Pak ale není možné vyjednat akceptovatelné podmínky pro vznik samostatné Palestiny a přechod ke spolupráci, která by eliminovala nekonečné napětí a násilí.
Přestože pro Evropany je to jen těžko pochopitelné, pokud by Izrael tvrdě vojensky nehájil svoji existenci, už by neexistoval. Jistě, dějí se i z jeho strany u toho excesy a přehmaty, ovšem v zemi je nastolen nejdemokratičtější systém, jaký lze vůbec v rozbouřeném regionu za evropskými humny najít.
Přes určité naděje (z dnešního pohledu naivní), že takzvané arabské jaro a nejrůznější revoluce přinesou do některých zemí v severní Africe a na Blízkém východě demokracii, se tak nestalo. Tamní společnosti na skutečnou demokracii nejsou uzpůsobeny a připraveny. Naopak na mnoha místech převládá anarchie, chaos a bují islamismus. Z tohoto pohledu by bylo pro Evropu katastrofální, kdyby byl i naším vlivem neustále oslabován Izrael. Doplatili bychom na to v budoucnosti sami.
Jenže vysvětlit, že plot oddělující izraelské území od palestinské samosprávy je nositelem míru a větší bezpečnosti, je úkol nadlidský. Stejně jako to, že kontroverzní židovské osady na palestinských územích mají být až předmětem celkového řešení, ne podmínkou zahájení jednání. Ostatně existuje příklad, jak problém osad odstranit – viděli jsme to při stažení Izraele z Gazy, kde už žádné nejsou. Nic takového se ale nemůže stát ani rychle, ani pod nátlakem. To nebude fungovat. Židé se například nikdy nevzdají Jeruzaléma, jako svého hlavního města. Neudělají to ani Palestinci a jejich podporovatelé. Pro Evropu to ale nemůže znamenat, že se nesmyslně přikloní na jednu stranu, v tomto případě arabskou.
Evropská unie například přes různé fondy platí projekty na palestinských územích. Některé organizace z nich ale podporují například rodiny palestinských teroristů. Politika je to přímo vražedná, namířená do evropského srdce. Poučení si z toho EU a další země nevzaly celá desetiletí.
A ještě jeden příklad za všechny. S kým spolupracuje Evropa, Čína a Amerika intenzivně například ve vědecké oblasti? Více s Izraelem, nebo s některou arabskou zemí? Odpověď známe. Je to samozřejmě Izrael, od kterého se máme v tomto směru dokonce co učit.
Hledání smíru mezi Izraelem a jeho protivníky je ze své podstaty mimořádně komplikované a nečekejme, že může být rychlé. Pokud kdy vůbec nastane, bude vykoupeno obrovskými kompromisy ze všech stran. Na tom se má podílet Evropa a ne se více přiklánět na jednu stranu sporu.
Na všechny tyto otázky se pokusí odpovědět v pondělí a úterý 6. a 7. března v Praze i velká mezinárodní konference, kterou pořádá Česká společnost přátel Izraele. Jedno už víme jistě, ani ona nenalezne řešení, které bude hned akceptovatelné. Ale neexistuje jiná cesty, než jednat, vysvětlovat, diskutovat, předkládat argumenty, dávat věcí do souvislostí a doufat… Sebevraždou pro Evropu je naopak „odepsat“ Izrael a podporovat režimy, pro které jsou svoboda a demokracie neznámými pojmy. Což se bohužel dnes často děje.
