Prostorové odposlechy by měl schvalovat soud, ne jenom státní zástupce
Ve stínu zájmu o policejní odposlechy zůstává sledování osob a pořizování prostorových odposlechů. Neprávem – sledování příslušníků vojenské tajné služby stálo například za obviněním jejich bývalých šéfů z údajného sledování první manželky Petra Nečase, prostorové odposlechy pak sehrály roli v obviněních Iva Rittiga a jeho advokátů, svou roli sehrály i v kauzách kolem policejní reorganizace.
Problém je v tom, že zatímco v případě telefonních hovorů je musí schvalovat soud, u těchto operativních prostředků stačí souhlas státního zástupce. To se nyní pokouší změnit poslanci z komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů a Stálé komise pro kontrolu použití odposlechů. Chtějí totiž po vládě, aby do tří měsíců předložila změnu trestního řádu tak, aby tato schvalovací pravomoc přešla na soudy.
Návrh poslanců má svou logiku. Stačí se podívat na každoroční analýzy odposlechů. Zatímco odposlechy plus minus zůstávají na prakticky stejné úrovni již několik let, sledování a prostorové odposlechy pomalu, ale jistě narůstají. Je proto potřeba zajistit, aby nedocházelo k jejich nadužívání a zneužívání. Podle poslanců současný stav, kdy povolení pořizování zvukového záznamu podléhá pouze písemnému souhlasu státního zástupce, se ukázal v praxi jako zcela nevhodný.
Značným způsobem k tomuto neblahému stavu přispívají sami státní zástupci, kteří se namísto skutečného dozoru nad zákonností přípravného řízení pasovali do role jakéhosi vyšetřujícího orgánu druhého stupně. Tím pochopitelně mají sami zájem na tom, aby údajnou trestnou činnost dokázali za použití jakýchkoli prostředků, aniž by se starali, že tím narušují ústavní a občanské svobody. Policisté si se státním zástupcem dohodnou takové zásahy, u nichž mají obavu, že by jim je nepovolil soud. Přitom stejně tak jako u telefonních odposlechů platí, že toto zasahování, které by mělo být až krajní možností, jak dospět k objasnění trestného činu, často nahrazuje jiné, méně invazívní kriminalistické metody.
Nemluvě o tom, že prostorové odposlechy slouží občas policii a státním zástupcům k prosazování jejich politických cílů, případně je nedokáží ani řádně vyhodnocovat a spoléhají se na ně jako na jediný důkazní prostředek. Názorně se to ukázalo v případě takzvané Komárkovy zprávy. Jako „důkaz“ pletich vedení vnitra a policie tam byly zakomponovány hospodské kecy o tom, že Franta slyšel o tom, jak Pepík s Tondou cosi dělají. V případě odposlechů Iva Rittiga a spol. v hotelovém pokoji pro změnu účastníci věděli, že jsou odposloucháváni, a vykládali si i kdejaký nesmysl, který by se snadno prokázal při porovnání výpovědí například s písemnými dokumenty.
Ať již úmyslným, či neúmyslným dezinterpretacím by pochopitelně souhlas soudu nezabránil. Byl by ale pojistkou při samotném schvalování návrhu, pokud by policie a státní zástupce při něm vařili z vody.
