Před 150 lety se Rakousko vyrovnalo s Uherskem
Patnáctého března 1867, na den přesně devatenáct let po vypuknutí protihabsburské maďarské revoluce, hrabě Gyula Andrássy a jeho kabinet přísahali v Budíně věrnost rakouskému císaři Františkovi Josefu I. Krátce poté uherský parlament schválil články rakousko-uherského vyrovnání obsažené v zákoně XII, jenž nabyl platnosti 12. června. Články vyrovnání tvořily coby delegační zákon součást prosincové ústavy z 21. prosince 1867.
Ačkoli Ferenc Deák jakožto hlavní iniciátor vyrovnání ze strany Uherska nepovažoval kompromis (maďarsky kiegyezés, jak se v Uhersku vyrovnání říkalo) za ideální řešení, přesto věřil, že je nejlepším ze všech možných za dané situace. Naopak revoluční vůdci z let 1848 až 1849 v čele s Lajosem Kossuthem, pobývající v exilu, v něm viděli pro Uhersko budoucí pohromu, neboť svůj osud spojovalo s dynastií Habsburků, s níž mělo podle Kossuthova jasnovidného proroctví také padnout.
Velkolepá korunovace
Slavnostní korunovace Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské, zvané Sisi, uherským králem a královnou se uskutečnila 8. června 1867 v budínském Matyášově chrámu. Mladý královský pár při této mimořádné příležitosti obdržel od vděčného maďarského národa darem zámek Gödöllő, největší barokní palácový komplex nejen v Uhersku, ale po Versailles ve Francii i druhý největší v Evropě.
Korunovace potvrdila historické smíření Maďarů s vládnoucí habsburskou dynastií. Revoluční emigranti se směli vrátit a je nutno poznamenat, že se s novým pořádkem smířili. Dualistická monarchie se nazývala Rakousko-uherská říše.
Maďary vyrovnání uspokojilo
Vděčnost a věrnost režimu projevoval rovněž maďarský národ a parlament, dosud ovládaný Deákovou stranou, roku 1868 bez protestů přijal branný zákon, na jehož základě nyní podléhala říšskému ministerstvu války nejen společná armáda, ale také uherská zeměbrana, organizovaná jako honvédská armáda.
Gesta císařského páru
Aby Maďarům vyšel maximálně vstříc, František Josef I. každoročně trávil několik týdnů v Budíně (od roku 1873 Budapešti, která vznikla spojením Budína, Starého Budína a Pešti). Z titulu uherského krále sídlil na Budínském hradě, oblékal se do uherské uniformy, mluvil maďarsky a své panovnické povinnosti plnil s uherskými ministry a v uherském parlamentu. Císařovna a královna Alžběta, jež také ovládala maďarštinu, se stýkala s vysokými uherskými magnáty (dvořil se jí zejména košický rodák hrabě Gyula Andrássy) a příjemné chvíle trávila na velkolepém zámku Gödöllő. Maďary si velmi oblíbila (zato neměla ráda Čechy) a ti jí opláceli stejnou mincí.
Co bylo společné?
Jednání mezi rakouským ministrem zahraničí Friedrichem Ferdinandem von Beustem, Ferencem Deákem a Gyulou Andrássym vyústilo ve vnitropolitickou nezávislost Uherska. Vedle osoby panovníka, tedy rakouského císaře a zároveň uherského krále, zůstala společná jen ministerstva zahraničí, války a financí. Prvním rakousko-uherským ministrem zahraničí se stal von Beust, následován hrabětem Andrássym, po němž je pojmenována jedna z hlavních budapešťských tříd.
Po panovníkovi představovala nejvyšší vládní orgán ministerská rada pro společné záležitosti. Od roku 1869 se jí účastnili a byli oprávněni hlasovat císařský a královský (c. a k.) ministr zahraničí v úloze předsedajícího, ministři války a financí a ministerští předsedové Rakouska a Uherska. Pokud nebylo zbytí, ministerskou radu doplňovali i ministři z obou částí dualistické monarchie, jakož i vysocí státní úředníci. Zasedání rady se zpravidla účastnil rovněž náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády, kdežto panovník byl přítomen pouze na základě osobního uvážení. Jenom první předsedající společné ministerské radě, von Beust, se na přání císaře a některých starorakouských politiků honosil titulem říšského kancléře. Na nátlak uherských zástupců už nikdo další tohoto titulu nepoužíval.
Uhersko hradilo od roku 1867 30 procent veškerých společných výdajů, od roku 1888 již 31,4 % a od roku 1907 36,4 procenta. Jak Rakousko, tak Uhersko měly vlastní parlament, v důsledku čehož se právní systémy obou částí monarchie podstatně lišily. Projevilo se to mimo jiné v rozdělením upraveném volebním právu. Zato však obě části mocnářství spojovala celní a obchodní unie a společná měna, zprvu nazývaná zlatý a posléze koruna.
Kámen úrazu: národnostní otázka
Jelikož hranicí mezi Rakouskem a Uherskem protékala řeka Litava, začal se pro obě součásti podunajské monarchie používat název Předlitavsko (Cislajtánie), jehož součást tvořilo České království, Markrabství moravské a Vévodství slezské, a Zalitavsko (Translajtánie).
Rakousko-uherským vyrovnáním dosáhli Maďaři postavení národa vládnoucího v Zalitavsku, kdežto postavení ostatních národností v habsburské říši se nikterak nezlepšilo, což vedlo k napětí ve vztazích se Slovany. Jedině Chorvati, jejichž nároky vycházely z historické legitimity a kteří v letech maďarské revoluce stáli věrně po boku domu habsburského (chorvatský bán Josip Jelačić dokonce pomáhal uherskou revoltu potlačit), si vydobyli úpravu svého statusu v rámci Uherského království a roku 1868 došlo k ujednání uhersko-chorvatské ústavní dohody. Vznikla tak autonomní korunní země Království chorvatsko-slavonské.
Maďaři Slováky hluboce opovrhovali
Slovensko pro Maďary představovalo pouhý Felvidék (Horní zemi). Grófští Maďaři pohrdali Slováky natolik, že se zrodilo opovržlivé rčení: „Tót nem ember (Slovák není člověk).“ Existovala ovšem pestrá škála přísloví a pořekadel dokazujících poměr vládnoucích Maďarů k Slovákům. A. P. Záturecký: Slovenská přísloví, pořekadla a úsloví a L. Žibrita: Kulturně historická hodnota slovenských přísloví uvádějí následující:
Dej bydla Slováku, vyžene tě z domu. Stydí se za své jméno švec, Slovák a kat. Slovák má rozum jen před polednem. Slovákovi je trnka hroznem (vínem) a pláňka fíkem. Slovák dal, Slovák vzal: psí nadělení. Slováka sežere jeho vlastní rak. Nic z něho nebylo, jako ze slovenského kluka. Chodí po krajině jako slovenský krajkář (čipkář). Nikdy jsem neviděl otrhaného Slováka v dobrém šatu. Hostí se jako Slovák pohankou. Jezte, Slováci, zemřel vám otec.
Jestliže Předlitavsko bylo – alespoň oficiálně – mnohonárodnostní stát, v Zalitavsku místní elity nemaďarskou část populace maďarizovaly. Devětadvacátého listopadu 1868 uherský parlament odhlasoval národnostní zákon, podle něhož „všichni obyvatelé Uherska tvoří jediný a nerozborný uherský národ“. Jediným státním jazykem měla být maďarština, třebaže Maďaři nepředstavovali ani polovinu populace Uherska. Ve volbách rozdělení volebních obvodů diskriminovalo ostatní národnosti a volební právo se omezovalo na pouhých šest procent nejbohatších, vesměs maďarských latifundistů. Účelům maďarizace se přizpůsobovaly i topografické názvy a uherský školský systém. Antagonismus se začal prohlubovat zvláště ve slovensko-maďarských a maďarsko-rumunských vztazích.
Češi ostrouhali
Rakousko-uherské vyrovnání opravdu představovalo historický kompromis, jak je výstižně nazývali Maďaři, kteří nehodlali přijmout vídeňský centralismus. Uherské království se dočkalo státoprávního obnovení vlastní svébytnosti. Jenže se tak stalo bez předběžného souhlasu a vědomí reprezentantů ostatních zemí, třebaže se s tím původně počítalo. Rakousko-uherský dualismus znamenal v jádru zdvojený centralismus, a v tomto ohledu tedy popíral veškeré pojetí historickoprávního či národnostního federalismu, a tudíž se mu ani zdaleka nedostalo všeobecného přijetí.
Obzvlášť vehementně ho odmítli Češi, pro něž symbolizoval porážku srovnávanou s vojenským debaklem Rakouského císařství v sedmitýdenní válce s Pruskem v létě 1866. Ne náhodou Češi nazývali dualistický systém „politickým Hradcem Králové“ a jejich odpor proti němu vyvolával paralelu s rozhodností, s jakou se Maďaři vzepřeli přijetí Schmerlingovy ústavy z 26. února 1861, a dokonce ji předčil. Neomezil se totiž pouze na parlamentní vystoupení, ale opíral se o masovou opozici širokých vrstev obyvatelstva. Demonstrativních slavností a poutí na památné hory a kopce se v letech 1867 až 1870 spontánně účastnily statisíce lidí. Rozčarovaní Češi se za loajalitu projevenou za války s Pruskem trůnu habsburskému a po vyloučení Rakouska z Německého spolku dočkali hořkého zklamání v podobě rakousko-uherského vyrovnání, jež na jejich přání a tužby nebralo zřetel, takže „pláč Koruny české“ neutichal...
