Erdoğan sám řádí jako fašista a obviňuje z toho Západ
Recep Tayyip Erdoğan, bývalý fotbalista, starosta Istanbulu, premiér a prezident, se pustil do boje proti fašismu v Evropě. Přitom on je ten poslední, kdo by měl o fašismu mluvit. Sám se chová jako fašistický vůdce.
Co všechno už stačil Erdoğan jako premiér a prezident provést? Bilance ohledně lidských práv není — mírně řečeno — slavná. Jako premiér začal zmírněním protiteroristického zákona a objevily se snahy o zavedení demokratických zvyklostí ohledně etnických a náboženských menšin. Když ale začal stagnovat proces sbližování s Evropskou unií — Turecko je stále kandidátem na vstup —, obracel se stále více k autoritativním metodám vládnutí. Projevovalo se to především v oblasti svobody slova, tisku, vztahu ke kurdské menšině a odmítnutím práv gay a lesbické komunity.
Dělo se tak už před pokusem o puč, takže je to spíše projev celkového erdoğanovského stylu vládnutí.
Například univerzitní studenti Ferhat Tüzer a Berna Yılmaz, členové federace mládeže, byli stíháni za transparent, kde 14. 10. 2010 žádali svobodné vzdělání během romského setkání, na němž byl i premiér. Zadržovali je pět měsíců.
Utrpěla i svoboda tisku. V roce 2011 novinář Nedim Sener popsal v knize teroristickou síť, kterou státní zástupci obviňovali ze spiknutí za účelem svržení turecké islámské vlády. Sener byl obviněn z toho, že je součástí tohoto spiknutí, a uvězněn v rámci politické čistky za kritiku vládnoucí strany. V téže době byl Erdoğan považován na Západě za tvůrce demokracie v islámském světě a nahlížen jako stoupenec Západu a Izraele. Z vazby Senera pustili po jednom roce.
Přitom novinář sám nemá s Gülenovou organizací FETÖ, která údajně prorůstala turecký stát a armádu, nic společného a sám si myslí, že FETÖ stála za pokusem o převrat a pracuje pro CIA. Někdo byl moc horlivý.
Erdoğanovým démonem je právě onen Fethullah Gülen, pětasedmdesátiletý kazatel, spisovatel a politik, jenž v propagandě hraje roli, jakou má v Orwellově románu 1984 zloduch Goldstein. Žije v exilu v USA a Turecko stále žádá jeho vydání. Cokoliv se děje, za všechno může Gülen. Do roku 2013 byl Erdoğanovým spojencem, ale pak Gülena obvinili z korupce.
Podle organizace Reportéři bez hranic se v té době Turecko propadlo ohledně svobody médií mezi lety 2011 až 2012 ze 138. místa ve světě na 179. místo a bylo na úrovni Ruska, Alžírska, Libye, Súdánu a podobných zemí.
Za Erdoğana země také zpřísnila poměry týkající se prodeje a konzumace alkoholu a zakázala reklamu na něj. Zákon zvedl věkovou hranici pro konzumaci z 18 na 24 let. Zákon pak v roce 2013 zrušili.
Po pokusu o převrat došlo k čistkám v armádě, soudním systému a školství. Bylo propuštěno 149 generálů. Suspendováno bylo 1684 příslušníků ozbrojených sil a 684 soudců. Celkový počet lidí, které postihly čistky, včetně ministerstev, byl přes 80 tisíc. To byla jen první vlna. Pak vyhodili třeba ještě přes 11 tisíc učitelů. Byl zaveden výjimečný stav a čistky postihly také nezávislá média. Erdoğan začal mluvit o možnosti znovu zavést trest smrti, jejž zrušili v roce 2004. Mělo by se o tom podle něj diskutovat v parlamentu a respektovat vůle lidu. Během převratu byla zadrženým upírána lékařská pomoc a potraviny a byli vystaveni mučení.
Teď se Erdoğan pokouší v zemi pomocí referenda zavést prezidentský systém, což by zvýšilo jeho moc. Krom toho navazuje těsnější vztahy s Ruskem, se Saúdskou Arábií a s Pákistánem. Právě agitace tureckých politiků v turecké diaspoře, o niž se pokoušeli turečtí politici v západních zemích a bylo jim v tom bráněno, se stala základem Erdoğanova tvrzení, že západní země jsou „fašistické“. Posledním výsledkem je prohlášení o nespolupráci v rámci NATO a výhrůžky, že zemi zaplaví uprchlíky. Přitom Turecko, pokud samo sebe pokládá za „první bezpečnou zemi“ na cestě uprchlíků z jejich zemí, nemá žádné právo posílat je dál.
První bezpečnou zemí ale v očích uprchlíků z mnoha důvodů rozhodně není.
Je spravedlivé říci, že uprchlíci jsou břemeno a že Turecko je objektem teroristických útoků. S tím ale Západ nemá nic společného. Že se Západu nelíbí turecké útoky na Kurdy, kteří jsou účinným spojencem v boji proti Islámskému státu, není také žádné tajemné spiknutí.
Kdo se blíží fašismu, může každý na základě faktů posoudit sám.
