Seriál ČT o české šlechtě: Alespoň pár kapek „modré“ krve bychom tu potřebovali jako sůl
Minulý týden na televizních obrazovkách doběhl dokumentární cyklus „Modrá krev“ mapující minulost a především současnost významných českých šlechtických rodů. V historické retrospektivě v něm naše společnost schytala hezkých par ran do kožichu. Přesto je žádoucí a prospěšné, že takovéto pořady vznikají. Například šlechtický cyklus nám názorně ukázal, co to je odpovědnost ke svému jménu, historii i majetku a že životní nadhled a noblesu člověk nemusí ztratit ani v situacích, kdy čelí nepřízni osudu.
Kolowratové, Czerninové, Schwarzenbergové, Sternbergové, Lobkowiczové, Nosticové, Colloredové a Kinští. Těchto osm významných šlechtických rodů otevřelo své rodové vzpomínky a archivy a v doprovodu průvodce Františka Kinského přiblížilo svoji slavnou minulost, ponížení v dobách komunistického temna a pracnou, strastiplnou a nákladnou cestu zpět k obnově svého renomé, ale především záchraně rodového majetku v českých zemích.
Pořad byl sice zařazen do čtvrtečních pokročilých večerních časů, přesto jeho jednotlivé díly sledovalo od 350 do 500 tisíc diváků. Přestože to je velice slušný výsledek, sledovanost mohla být ještě o něco vyšší. Pořad měl totiž něco více, než jen historicko-edukativní rozměr.
Vnímavý našinec sledující osudy novodobých šlechticů i jejich potomků se musel stydět, když viděl, v jak žalostném stavu byl vracen původním majitelům jejich zabavený rodový majetek. Když se dozvěděl, jakým způsobem v komnatách a sálech (nyní již opět zářících elegancí a noblesou) kdysi „úřadovali“ komunisté, jezeďáci, PéTéPáci a Národní výbory, co vše se rozkladlo či nenávratně zničilo. Musel cítit stud za to, jakému ponížení byli vystaveni členové těchto rodin. Nemohli studovat, museli vykonávat podřadné práce, byli šikanováni a v krajním případě donuceni k emigraci. Jen kvůli tomu, že se narodili na zámku...
Přesto všechno se v nich plebejskému rudému režimu nepodařilo udusit noblesu, nadhled, ale i vědomí sounáležitosti s jménem rodu, jehož historie sahá stovky let do historie. Přes všechna příkoří i ponížení se tito lidé po pádu totality hned přihlásili ke své tradici i majetku a s vynaložením nemalého množství vlastních (!) financí dali do původního stavu něco, co tu bez jakéhokoliv postihu zničili jejich krajané či dokonce sousedé ve čtyřech dekádách před listopadem 1989.
Trvalo jim to mnoho let, ale nevzdali to. Nevím, kolik nearistokratů v české společnosti by toho bylo schopno, potomci slavných rodů to však považovali za samozřejmou povinnost a jen tak mimoděk naplnění starých hesel z rodových erbů.
Nedělám si iluze o tom, že se tu nenajde nemalá skupina lidí, kteří mají k šlechtě a jejím potomkům negativní vztah. Ten zřejmě pramení z obyčejné nepřejícnosti, závisti kvůli majetku, další odpůrci v nich vidí potomky krutých feudálů či panstva, vykořisťovatelů, strůjců bitev a válek, konfiskátorů majetků, přisluhovačů církve a tak dále. Takoví lidé by jim možná opravený majetek nejraději znovu zabavili nebo pořádně zdanili.
Podtrženo a sečteno, šlechta a šlechtici nemají v postrakouské historii příliš dobré jméno. Přitom když šlo do tuhého, drtivá většina rodů se přihlásila ke své zemi. Příkladem budiž manifesty věrnosti české a moravské šlechty z let 1938 a 1939. Nyní jsou tu zpět a je vidět, že tam, kam jejich noha opět šlápla, opět tráva roste.
Cyklus „Modrá krev“ udělal velký kus práce na tom, aby došlo k postupnému zasypání příkopů nedůvěry mezi českou společností a potomky starých šlechtických rodů. Na druhou stranu názorně ukázal, jak moc se ještě musíme změnit a co nám chybí, aby Česká republika dosáhla svého postavení, které měla v historii. V oné pomyslné „modré“ krvi šlechticů je totiž jaksi zakódována schopnost držet hlavu vzhůru i v nepřízni osudu a vztah ke svému jménu a rodové tradici, který jim nedovolí hodit flintu do žita a vše zdát.
V České republice, která po listopadu 1989 propadla konzumu a v níž lidé vše poměřují jen na peníze a úspěch, by pár kapek této „modré“ krve v sobě potřeboval každý jako sůl. Možná by se měla dávat už novorozencům v rámci prvních očkování.
