Evropská unie úspěšně kráčí ve stopách reálného socialismu
Když pamětník sleduje diskurs panující ve vedení Evropské unie a její aktuální výstupy, nemůže si nevzpomenout na Radu vzájemné hospodářské pomoci a Varšavskou smlouvu. Míra vyprázdnění, frázovitosti a hlouposti přístupů všech tří jmenovaných institucí zaráží svou vzájemnou podobností.
Šedesát let po založení EHS ve stejném sále v Římě v sobotu zasedli evropští státníci. A já mám opravdu problém nenapsat „soudruzi státníci“, protože výstup z římské schůzky působí podobně jako závěry 15. sjezdu Komunistické strany Československa. Přehršel prázdných frází, něco vlhkých snů, a vůbec, ale vůbec žádný obsah. Úplně nejtrapněji pak působí společné provolání: Evropská unie by podle nově podepsané deklarace měla být za deset let bezpečná, prosperující, konkurenceschopná a sociálně odpovědná. Konec citace.
A já jak to čtu, tak si vzpomínám na mládí, na reálný socialismus normalizačních osmdesátých let, kdy jsem vyrůstal. Tehdy totiž ve veřejném prostoru poletovala skoro stejně prázdná a hloupá hesla. Pokud si vzpomínám, jedno z nich znělo „Se Sovětským Svazem na věčné časy a nikdy jinak!“ V reálné politice má slovo věčnost, pojem věčné časy, asi stejně legitimní místo jako pastor v bordelu.
Nic v životě lidském, ani v životě společnosti, není na věčné časy. Vše plyne, vše teče, nikdy nevstoupíš dvakrát do jedné řeky. Pokud o něčem prohlašujeme, že je to na věčné časy, víme sami dobře, že je to nesmysl, že nejde o komuniké, ale proklamaci naší (quazináboženské) víry v historický optimismus a ideje marxismu - leninismu.
Bezpečná Evropa za deset let je stejně realistický cíl jako věčné časy se Sovětským Svazem. Stejně tak bolestivě nerealistická je deklarace, že budeme za deset let prosperující. Je to sice z jisté míry závislé na nás, na tom, jak se budeme snažit, ale kromě toho je to také závislé na nepředvidatelných ekonomických cyklech či dějích v zemích tak nevyzpytatelných, jako je Rusko, Saudská Arábie a Čína. Takže dnes se usnést, že budeme za deset let prosperující, je stejně realistické jako „nikdy jinak“ z dob socialismu.
Evropská unie prostě v úplnosti převzala diskurs nazírání politiky od normalizačních komunistů. Důležité není něco udělat, ale něco hezky proklamovat. Tak hezky deklarovat, jak činí nová evropská deklarace. Proto by asi bylo lepší v novinách dnes psát: Soudruzi z EU se v Římě usnesli, že Evropa bude jednotná a nedělitelná a budeme se v ní mít dobře na věčné časy a nikdy jinak! Protože ta deklarace - ta už nemá nic společného s realitou, ale jen s quazináboženskou vírou v Evropskou unii.
