Vláda zavádí evidenci prasečích ocásků. Problém se zvěří tím ale nevyřeší
Posedlost evidencemi všeho druhu v podání současné vládní garnitury expanduje už i do takových oblastí lidských činností, kde by to nečekal ani člověk s nejbujnější fantazií. Nejnověji se tak má stát v oblasti myslivosti. Novela zákona schválená vládou ukládá myslivcům zasílat jako důkaz ulovených divokých prasat jejich ocásky kontrolním orgánům.
Jedině tak prý bude zřejmé, že příslušný počet kusů této v našich lesích přemnožené zvěře byl skutečně uloven.
To je však jen marginální problém novely, která především podpoří skanzen socialismu, respektive lidovou myslivost v našich zemích, projevující se růstem kompetencí myslivců na úkor celé společnosti.
Myslivci jsou totiž například iniciátoři zákazů vstupu do honiteb v době honů nebo v době hnízdění či odchovu mláďat. To má sice svou logiku, nemají ale způsob provedení. Novela totiž zvyšuje pokutu za porušení zákazu vstupu do lesa v době honů nebo z důvodu ochrany zvěře ze současných 10 000 korun na 30 000 korun, a to pro kohokoli, aniž by ovšem nějak řešila, jak se má občan o zákazu dozvědět.
Novela také trestá za přemnožení zvěře zemědělce – ti zase nesmějí pěstovat hospodářské plodiny jednoho druhu na více než 30 hektarech, což je sice pro žádoucí pestrost krajiny také tedy v zásadě správně, jenže pěstování monokultur by měl stanovovat úplně jiný zákon (nejspíše zákon o půdě). A navíc zemědělci nejsou primárním viníkem přemnožené zvěře, neboť tím jsou právě myslivci a způsob jejich mysliveckého hospodaření. Naopak zemědělcům způsobuje zvěř ročně mnohamiliónové škody. Regulovat její stavy je tedy samozřejmě nutné na začátku procesu, tedy u myslivců, a ne u těch, kteří na to doplácejí.
Vůbec největší problém předložené novely je ale skutečnost, že přes četné odkazy na práva vlastníků honebních pozemků reálně zvýšení kompetencí vlastníků neřeší, je tomu spíše naopak. Vlastník honebního pozemku se tak nemůže fakticky svobodně rozhodnout, zdali své pozemky z honitby vyjme, nebo zda založí sám nebo s dalšími vlastníky honitbu novou, mimo jiné i proto, že předložená novela zachovává takzvanou minimální výměru honiteb. Což je zcela umělé a v praxi zbytečné „škatulkování“, vycházející z tezí, jak velké teritorium potřebuje ten který druh zvěře pro svou existenci.
Zvěři je ale samozřejmě úplně jedno, kde jí ono území přiřkne státní úředník.
