Opatrně s těmi průzkumy. Povolební realita totiž bývá jiná, složitější a plná překvapení
Ohlášená volební koalice KDU-ČSL se Starosty a nezávislými (STAN), která by pro vstup do Poslanecké sněmovny potřebovala v celostátním součtu získat alespoň 10 procent hlasů, zvýšila – podle mého názoru naivně a zcela zbytečně – zájem části veřejnosti a některých médií o předvolební průzkumy. Pro úspěch jednotlivých stran jsou přitom důležitější jiná data – zisk od skutečných voličů, ale například i lidnatost volebního kraje.
Řekněme si narovinu, že onen zájem o preference byl dán jedním jediným výsledkem. Z jednoho nedávného průzkumu totiž vycházelo, že podpora koalice KDU-ČSL+STAN nemá potřebnou podporu desetiny voličů a tudíž by se do Poslanecké sněmovny její zástupci vůbec nedostali. Tato zpráva řadu lidí upřímně potěšila, protože upečenou koalici a její krach ve volbách považují za elegantní způsob, jak se zbavit „černo***elníků a Gazdíka najednou“. Komentáře pod jednotlivými články pak byly velmi svérázné, každý se v nich projevil dle svých duševních a rozumových možností a limitů.
S otevíráním pomyslného sektu však tito „potěšení“ lidé musejí počkat, a to hned z několika důvodů. Jednak, tento průzkum byl pořízen v době, kdy ještě vůbec nebylo jasné, že volební koalice lidovců a starostů bude oběma subjekty potvrzena (potom by mě zajímalo, jak byla tato volební alternativa prezentována) a najednou se tváří, že reaguje na aktuální zprávu. Průzkum byl proveden na malém vzorku a nebyla zde uvedena ani statistická chyba. Podtrženo sečteno, vznikl zde výtvor nevalné kvality, ale který poněkud rozvlnil český politický rybník.
Jistě, většina podobných průzkumů operuje s vzorkem okolo 1000 respondentů, ale to je skutečně žalostně málo. Realita totiž bývá mnohdy někde jinde a z minulosti je znám přehršel případů, kdy se průzkumy lišily od konečných výsledků jako den a noc. Nejlepší by proto bylo ubrat jejich četnosti, dělat je například jednou za čtvrt roku, ale na mnohem větším vzorku respondentů.
Ale pryč od průzkumů do povolební praxe. O úspěchu či neúspěchu rozhodují jiná čísla. Především to jsou skutečně odevzdané hlasy reálných voličů. Pak už to ale nastupuje složitější počítání dané volebním systémem a uspořádáním České republiky.
Česká republika má čtrnáct volebních krajů různé velikosti a lidnatosti. A na základě lidnatosti jednotlivé kraje do Poslanecké sněmovny vysílají i rozdílný počet poslanců. Zatímco například Středočeský kraj jich posílá 25, Praha 24 a Jihomoravský kraj 23, na straně druhé Liberecký kraj reprezentuje 8 a Karlovarský kraj dokonce jen 5 poslanců či poslankyň! Z toho je tedy patrné, že v jednotlivých krajích je potřeba i zcela rozdílný procentuální výsledek pro zisk poslaneckého křesla. Zatímco například strana, která ve středních Čechách získá 15 procent, vyšle do sněmovny čtyři své zástupce, v Karlovarském kraji obdobný zisk nemusí stačit ani na obsazení jediného křesla.
Pro zisk mandátů je ale potřeba dodržet základní předpoklad, dotyčná strana musí v celostátním součtu bezpodmínečně získat alespoň pět procent hlasů, dvoučlenná koalice pak 10 procent. Je-li však toto dodrženo, v lidnatých krajích si sáhnou na poslanecké křeslo i takové strany, které v něm získají třeba i méně než oněch kýžených pět procent. Vzhledem k obvyklému propadu části hlasů daných neúspěšným stranám v takových případech mnohdy stačí i 3,5 až 4 procenta. Na druhou stranu však strana, která v některém kraji získá třeba i 10 procent nebo dokonce vyhraje, ale nezíská pět procent na celostátní úrovni, zcela ostrouhá a její hlasy zcela propadnou.
Z volebního uspořádání České republiky vyplývá, že je zde celkem devět krajů, v nichž se rozděluje 12 a méně mandátů. Je tedy jasné, že potřebný procentuální zisk v daném kraji pro obsazení prvního poslaneckého křesla v daném regionu (v politologii se tomu říká přirozený práh) je mnohem vyšší než oněch magických pět procent. Obvykle to je minimálně 7 procent. Ale může to být i více. Z historie je znám například výsledek, kdy v roce 2006 nestačilo Stanislavu Pencovi (kandidujícím za Zelené v Libereckém kraji) k zisku poslaneckého křesla ani 9,58 procenta.
Z tohoto pohledu se pak spojenectví KDU-ČSL se Starosty jeví jako logické. Obě strany mají svoji tradiční voličskou základnu v některých krajích, kde mohou dosáhnout výborného výsledku a získat tak hned několik křesel. Naopak v lidnatých krajích, kde bude konkurence vyšší a nebo jsou méně populární, tak jim stačí k obsazení křesla procentuální zisk mnohem menší, nicméně obdržené volební hlasy budou důležité pro celostátní součet. Tlak na dosažení 10 procent se může projevit i v tom, že tato meta bude pro koalici hlavním bodem i v menších krajích a přirozený práh pro zisk prvního křesla v regionu bude mnohem blíž, než upocená snaha (kdyby obě uskupení kandidovala zvlášť) překročit alespoň pět procent. Z výše uvedeného je patrné, že v řadě krajů pět procent prostě stačit nebude.
Nedělme proto účty bez hostinského. Má-li se volební zpravodajství dělat skutečně poctivě, musí v něm zaznít i vysvětlení, jak to s hlasy voličů ve skutečnosti je. Řada lidí to podle mého názoru absolutně netuší a pak je překvapena, když dojde k přepočtu výsledků do praxe. Proto opatrně s těmi procenty v předvolebních průzkumech, skutečná realita pak totiž je úplně někde jinde. A to by měli vzít v potaz všichni bez ohledu na skutečnost, jestli Gazdíkovi s Bělobrádkem přejí úspěch nebo naopak pád do smradlavé sněmovní stoupy a propadliště dějin.
