Vyháněl za komunistů lidi z domova. Teď ho, v 94 letech, soudí. Má to ještě smysl?
Je mu 94 let. Před čtyřiašedesáti lety pomáhal likvidovat „vesnické boháče“, hlasoval pro vysídlení dvou rodin sedláků v rámci perzekuční „akce Kulak“. Teď mu začalo u soudu hlavní líčení. A znovu je tu otázka: Má ještě smysl snažit se o potrestání zločinů z komunistického dávnověku, notabene, pokud na lavici obžalovaných usedají kmeti?
Nepochybně to smysl má. I když dotyčnému Jaroslavu Mikoláškovi táhne na stovku a i když oběti už nežijí. Jde o princip, o spravedlnost. Pan Mikolášek, jak uvedla ČTK, je obžalován ze zneužití pravomoci úřední osoby. Provinil se i proti tehdejším zákonům. Bývalému členovi komise u Okresního národního výboru Praha-východ hrozí v případě prokázání viny tři až deset let vězení. Hájí se tak, jak se obvykle tito lidé hájí: Jen jsem poslouchal pokyny.
Komunisté počátkem padesátých let minulého století vyhnali z domovů během „akce Kulak“ tři až čtyři tisíce rodin sedláků, chtěli se zmocnit jejich majetku. A ačkoli uplynulo od násilné kolektivizace šest desetiletí, padají ještě dnes nejen obvinění, ale i rozsudky. Pozdě, ale přece, chtělo by se říci. Viníků perzekuce nevinných lidí byly samozřejmě spousty, jenže mnozí již nežijí.
Připomeňme, k čemu komunisté tu ukradenou půdu potřebovali: Stala se základem jednotných zemědělských družstev čili známých „jézédé“, do nichž po roce 1948 dobrovolně, či spíš nedobrovolně vkládali svůj majetek soukromí rolníci. Ta nedobrovolnost měla i formu věznění, či dokonce poprav. Po roce 1989 se začaly zemědělské majetky vracet v restitucích. Mohli bychom tedy spokojeně říci: Nejen boží, ale i pozemské mlýny jakž takž melou. Ale to by se demokratický stát nesměl postarat o pokračování téhle komunistické křivdy.
Tisíce lidí totiž dodnes nedostaly za vložený/zabavený majetek při kolektivizaci ani peníze, ani naturální náhrady, odhadem jde o čtyři až pět miliard korun. Řada oněch „jézédé“, která se měla podle zákona z devadesátých let se sedláky či jejich potomky vyrovnat, raději zkrachovala a majetek převedla jinam. Ve zbytkových družstvech, de facto prázdných skořápkách, nic cenného na kompenzace nezbylo. Ani soudy nepomohly.
Před půldruhým rokem ministr zemědělství Jurečka zopakoval mantru mnoha politiků z nedávné minulosti, že se to pokusí spolu s dalšími kolegy nějak napravit. Před necelými dvěma týdny v České televizi přiznal, že „šance je minimální“, lhůty prošly. Asi mu bylo trapné na rovinu říci, že žádná šance už není, že stát přihlížel další krádeži.
