Hořící uprchlický tábor: Z Francie je válčiště blízkovýchodních konfliktů
Imigrační vlna z Blízkého východu do Evropy, která vypukla v roce 2015 a se sníženou intenzitou pokračuje dodnes, slibovala mnoho problémů. Třeba ten, že si imigranti přinesou do Evropy své blízkovýchodní animozity a spory a u nás se najednou začnou řešit konflikty z Asie. Můžeme konstatovat, že se tak skutečně stalo.
Zpráva je jednoduchá: Asi čtyřicet kilometrů severně od Calais leží legendární město Dunkerque, slavné z druhé světové války. Je to přístavní město, leží na břehu La Manche, a je z něj přes vodu, co by doplivl do Velké Británie, vysněného cíle mnoha imigrantů, co přišli s uprchlickou vlnou posledních let. Proto v něm vyrostl po zrušení tábora Džungle v Calais tábor dřevostaveb pro uprchlíky, jimiž se hemžil kraj.
V pondělí večer tábor shořel. Nejprve v něm docházelo k potyčkám mezi tam ubytovanými íránskými Kurdy a Afghánci. V pondělí večer vypukla rvačka opět a někdo při ní založil požár, ve kterém shořel celý tábor. Nebo, abych nepřeháněl, asi sedmdesát procent tábora, ale shořela většina ze tří set dřevěných chatek, kde byli běženci ubytováni.
V momentě, kdy píšu tento text, není známo, kdo požár založil. Kurdové, nebo Afghánci? Asi se to nikdy nevyšetří. Každopádně výsledkem je deset zraněných a několik stovek uprchlíků, jež sem sice nikdo nezval, ale kteří, když do Evropy připutovali ilegálně, zůstali na ulici a bez prostředků.
Francie jako dobrá hostitelka se jich ujala, postavila pro ně pěkný a moderní obří kemp, poskytla jim veškerou péči a začala pracovat na jejich asimilaci. Výsledkem je po pondělku opět několik stovek lidí na ulici a bez jakéhokoliv zajištění, vyhozené peníze za vybudování spáleného tábora a nutnost se o ty lidi bez přístřeší postarat znovu a ubytovat je ještě jednou (či několikrát, pokud si příští ubytovnu zase podpálí).
Kdybych se měl přiznat — fandím Kurdům, protože nezahalují své manželky. Ale to je úplně nepodstatné. Podstatné je, že vůbec nechápu a nemám šanci pochopit, o co ve sporu šlo, kdo si začal a jaké výhrady mají afghánští Paštunové proti iráckým Kurdům, a naopak. Jde o nějaké blízkovýchodní spory, o nichž nemáme ani páru a které nejsou řešitelné na našem území, a už vůbec nejsou na našem území řešitelné blízkovýchodními prostředky — například žhářstvím. Přesto se ve Francii, baště evropské kultury, najednou setkáváme s konflikty odněkud z pouště.
Řešení je jediné: Výrazně omezit příliv lidí z konfliktních kultur. Jinak se najednou ocitneme uprostřed bojů, jež vůbec nebudeme chápat. Vraždy ze cti jsou léta známým příkladem tohoto jevu v komunitách německých i francouzských muslimů. Boje proerdoğanovských Turků s protierdoğanovskými Turky v Německu byly holubičkou ohlašující masívní nástup jevu a spálený uprchlický tábor je ukázkou nové reality. Pokud se nenaučíme omezovat migrační vlnu, vracet ilegální imigranty co nejrychleji zpět a legitimní uprchlíky intenzívně asimilovat, tak naše evropská kultura skončí jak Mayové po příchodu Španělů.
