Koptem v Egyptě aneb Čeká nás stejný osud jako egyptské křesťany?
Chcete vědět, co čeká nás, původní obyvatele Evropy? Tak si přečtěte něco o historii a současnosti Koptů, pravoslavných egyptských křesťanů. Tedy těch, na jejichž kostely o víkendu zaútočili muslimští atentátníci a zavraždili v nich ve jménu Alláha desítky nevinných. Zapomeňte na řeči, že šlo o vyšinuté jedince. Nešlo. Opásat se bombami a odpálit se kvůli zabití desítek jinověrců – to je dnes úplně normální projev praktické politiky jediné konkrétní ideologie (náboženství), která směřuje k ovládnutí světa všemi dostupnými prostředky.
Koptové svůj původ odvozují od svatého Marka a dob raného křesťanství. V Egyptě žili a vyznávali Krista o několik století dřív, než do něj přišli Arabové a postupně si křesťany podrobili. Ti ve čtrnácti následujících stoletích soužití s muslimy zažili období hrůzného pronásledování, střídaného s relativním klidem. Nikdy však nešlo o rovnocenný vztah – muslimové považují egyptské křesťany za podřadnou rasu, kterou milostivě tolerují mimo jiné proto, že je pro ně zdrojem mimořádných daňových příjmů.
S postupující agresivitou a expanzí militantního islámu se v dnešním Egyptě děje něco podobného, co v ostatních arabských zemích s křesťany – závratným tempem roste jejich emigrace, která je na rozdíl od muslimské zcela autentická. Na těch lidech je za blahosklonného dohledu mezinárodních organizací typu OSN páchána genocida. Neutíkají však do Evropy. Proč by – obrazně řečeno – riskovali, že je v některé naší metropoli kulturně obohatí ukradený náklaďák s řidičem, před nímž prchli ze své rodné země.
Nelze se ubránit dojmu, že Evropany čeká něco podobného jako egyptské Kopty. Za pár desítek let, někde možná i dřív (například v Německu už začalo scelování rodin první vlny uprchlíků a míří do něj statisíce nových muslimů), křesťané najednou zjistí, že se ve své vlasti stali nechtěnou minoritou. Co jim bude platné lamentování, že na starém kontinentu byli dávno před muslimy, že evropskou civilizaci vybudovali jejich předkové na křesťanských základech a že podstatou jejího nedávného úspěchu je přísná sekularizace.
Otázka nezní jestli, ale kdy a jak: Zda islamizace Evropy proběhne cestou násilnou, nebo plíživě; tak, jak ji například popisuje Michel Houellebecq ve svém vizionářském románu Podvolení.
A proč se zdá být naše cesta do muslimského područí nevyhnutelná? Protože se vysmíváme těm, kdo tváří v tvář postupu politického islámu Evropou říkají bez obalu pravdu. Například maďarskému prezidentovi Viktoru Orbánovi. Protože naše politické a společenské elity ve své většině žádné řešení nenabízejí, naopak. Jsou součástí našeho problému. V některém případě jej dokonce způsobují (Evropská unie, Angela Merkelová). A spoléhat na institucionální autority také nelze.
I hlava katolické církve papež František se dokonce omluvila muslimským uprchlíkům za to, že je v Evropě nevítáme dostatečně srdečně. „Odpusťte uzavřenost a lhostejnost našich společností, jež se obávají změny životního stylu a mentality, které vaše přítomnost vyžaduje,“ vzkázal papež loni uprchlíkům a dodal: „Zachází se s vámi jako se zátěží, problémem, výdajem. Místo toho jste darem.“
Mimochodem, až za čtrnáct dnů papež navštíví Egypt, možná by mu mohlo svitnout, že bezpečnostní manévry kolem jeho osoby nepanují kvůli nebezpečí atentátu ze strany militantních pravoslavných křesťanů, nesnášenlivých Židů nebo fanatických buddhistů, ale od lidí, kteří jsou podle něj pro naši uzavřenou mentalitu požehnáním.
Bylo by krásné se plést, ale současný svět není příliš nadějeplným místem.
Text vyšel také v tištěném Reflexu č. 15/2017.
