Tweetující Borůvka: Jak ve 140 znacích napravit svět a případ Borůvková
Sociální sítě jsou skvělá věc. Umožňují nám komunikovat, zůstat v kontaktu s lidmi, s nimiž se nemáme čas nebo chuť vídat, a sdílet s nimi a se spoustou dalších lidí názory, úspěchy, neúspěchy nebo intimnosti z našeho soukromého života. Ne na všechno se ale hodí.
Mezi twitterovými nadšenci, kteří propadli kouzlu 140 znaků, nalezneme novináře, popové i sportovní hvězdy, celebrity, ale i lidi z neziskových organizací, asociací, představitele tuzemských významných firem i nadnárodních korporací. Všichni tweetují a retweetují, lajkují si příspěvky, sbírají followery a snaží se protlačit své „já“ či své myšlenky do těžko uchopitelného světa, pro nějž je charakteristické zejména požadavky na rychlou a stručnou reakci.
Velvyslanec Borůvka o tweetování své ženy:
Twitterová móda však dávno zasáhla i sféru veřejného života. Logicky se tohoto média jako první chopili politici. Už zde se ale ukázalo, že moderní média mají své limity. Co se hodí pro Lady Gaga či Justina Biebera, nemusí být příhodné pro státníka. V dnešní inflaci informací se jaksi zapomíná, že Twitter má být jen „kukátko“ pro zachycení okamžité myšlenky či spíše dojmu. Politiku ale ani reálný obsah nenahradí.
Ani přes lingvistickou ekvilibristiku mnohých tweetujících není možné většinu věcí ve zhruba 25 slovech smysluplně vyjádřit a tweetorová komunikace se pak stává už jen výměnou hesel. Možná zdánlivě úderných, ale zrádných a hlavně prázdných. Znalci dějin vědí, že u zrodu francouzsko- německé války, kterou Francie draze zaplatila, byl telegram, který vyzněl díky zestručnění jinak. Pár úsečných slov tak vyvolalo válku.
Nu dobrá, politici hesla potřebují kvůli volbám. To všichni cítíme.
Tweetující „Borůvka“
Kam už ale veřejný exhibicionismus nepatří, to jsou úřední osoby. Policisté, soudci, státní zástupci a úředníci. Těžko si lze představit, že vyšetřující policista anebo úředník na stavebním úřadě se smajlíky a fotkami referuje o své agendě, ironicky glosuje právě probíhající řízení a komentuje, co mu který účastník řízení zrovna sdělil a jak se na dění kolem sebe dívá.
Přestože se to může zdát absurdní, příklad je bohužel skutečný. Manželka velvyslance ve Švýcarsku Alena Borůvková svého chotě „popravila“ urážlivými tweety na všechny strany, zejména k zaměstnavateli a dalším osobám spjatým s politickou orientací zúčastněných. Twitterové účty někdejšího radního Českého telekomunikačního úřadu se hemžily implicitními i explicitními populisticky laděnými subjektivními narážkami na cenotvorbu soukromých subjektů, které má tato veřejná instituce nestranně a objektivně regulovat. Vždyť zveřejnit „geniální radu“ zhuštěnou do 140 znaků, jak by šel napravit svět, je tak snadné. Stačí ani ne minuta práce.
Regulování podmínek trhu a citlivé nastavení pravidel hry, aby stát neodradil investory a sektor přemírou regulace nezmrzačil, ovšem vyžaduje mnohem více úsilí, zkušeností a předvídavosti než jen přeposílání tweetů od ostatních. A nese to s sebou odpovědnost.
Tu odpovědnost, která jinak na Twitteru zjevně chybí. Tam lze až s nesnesitelnou lehkostí slibovat a slibovat, co všechno se udělá zítra, jako by včerejšek a dnešek vůbec nebyly… Zajímavá věc, tato komunikace bez obsahu.
Odborníkem za minutu
Tweetování je všeobecně čím dál více atraktivní, neboť se při něm celkem jednoduše sleduje budování dobrého jména. Počet „lajků“ a „retweetů“ pracovními a stranickými kolegy či náhodnou veřejností vytváří falešný pocit vnitřního naplnění, úspěšnosti a pravdivosti a oprávněnosti vlastních názorů. Alespoň na oko to funguje skvěle.
Nicméně problémem je právě to, že namísto věcnosti a argumentační kvality se vytváří tlak na rychlost reakcí, vágnost a umění zhmotnit myšlenku do co nejstručnějšího vyjádření. To podporuje domnění mnohých voličů, ale také mnohých zákonodárců a exekutivců, že o klíčových tématech veřejné volby lze rozhodovat na základě jednoduchých až prostinkých závěrů. V tramvaji přeběhnout titulky „Novinek“ a „iDnesů“, v trafice mrknout na titulku Blesku, prosurfovat Twitter, mrknout, co si o tématu myslí přátelé na Facebooku, a pak... No a pak jsem najednou „odborníkem“ stejně jako všichni kolem a jsem připraven rozhodovat! Třeba o tom, jaké budou po volbách daně, kdo bude určovat výši sociálních dávek, o kolik vzroste administrativní zátěž pekaře v naší ulici nebo jací politici budou svými lidmi obsazovat klíčové pozice ve státních úřadech. Vždyť z těch pár slov mého oblíbeného politika se zdá být vše tak jasné!!!
Značka: na vlastní odpovědnost
Bohužel tweetování není tou správnou cestou, jak řešit problémy ovlivňující miliony spoluobčanů – tweetování jednoduše nestačí k vysvětlení pozice (a důvodů proč ji někdo zastává) k tomu či onomu zákonu, té či oné kauze nebo tomu či onomu klíčovému rozhodnutí. Velmi často vede k umělým honům na čarodějnice. Ukázat na nepřítele je obvykle snazší, než cokoli vysvětlit. To si musí úřední osoby uvědomit především; a pokud ne, nést za to odpovědnost.
Ačkoliv zvolení Donalda Trumpa ukázalo, že mnoho voličů si s útržkovitým dávkováním faktů vystačí, vládní, regionální politika ani vysoká státní administrativa z Českého telekomunikačního úřadu, Energetického regulačního úřadu a dalších institucí na Twitter nepatří. Politici i úředníci by se měli při obhajobě svých názorů, zapotit mnohem více než napsáním pár slov a připojením vtipného obrázku. Neulehčujme jim to! Vyžadujme logická a bezrozporná vysvětlení a činy. Ne 140 znaků.
