Teroristé jsou ohledně techniky a organizace dost neschopní amatéři. Fakta mluví jasně
Jsou teroristé skutečně tak kvalifikovaní a nebezpeční, jak by se dalo soudit podle zpráv v médiích? Čísla ani zkušenost s dosavadním vývojem tomu moc nenasvědčují.
Server sceptic.com v článku „Terorismus: Deset největších mýtů“ vyvrací některé obecně sdílené představy. Z deseti mýtů můžeme vybrat namátkou aspoň tři. Jak jsou teroristé sofistikovaní, jaké páchají škody a jak zle dopadneme, až použijí radioaktivní materiál.
Zpráva Komise pro 11. září popsala teroristy z Al-Káidy jako „sofistikované, trpělivé, disciplinované a smrtící.“ Ale podle politologa Maxe Abrahmse poté, co byly zlikvidovány hlavy špičkových teroristických organizací, „teroristé zaměření na americkou domovinu nejsou ani sofistikovaní, ani nemají vůdčího ducha, ale jsou to neschopní hlupáci“.
Jako příklad lze uvést třeba v roce Richarda Reida, který nebyl v letadle schopen odpálit výbušninu ve své botě, protože byla mokrá od deště a od jeho vlastní zpocené nohy. V roce 2009 atentátník Umar Farúk Abdulmutallab ukryl výbušninu pod oděvem a výsledkem bylo jen to, že mu začaly hořet kalhoty, popálil si nohu a genitálie. V roce 2010 na Times Square se atentátníkovi Faisalu Shahzadovi podařilo jen zapálit vnitřek svého vozu Nissan Pathfinder. (Prošel v zahraničí teroristickým výcvikem. Asi ne moc úspěšně.)
V roce 2013 došlo k útoku na Bostonském maratonu. Atentátníci byli vybaveni pouze jednou zbraní na obranu a neměli peníze a žádnou strategii pro únik - kromě unesení auta bez benzínu. Džochar Carnajev navíc usmrtil svého staršího bratra Tamerlana, který byl vážně poraněn při policejní přestřelce, protože ho při útěku přejel autem. Pak se neúspěšně v hausbótu pokusil o sebevraždu.
Tady bychom mohli navázat událostmi z poslední doby. Při atentátu v Petrohradě byly použity podomácku vyrobené bomby a jedna z nich selhala.
Ohledně terorismu není místo pro velkou ironii, ale nezdá se, že by světová teroristická síť byla tak démonická a mocná, jak by se zdálo při čtení novin. Od 11. září neprovedli teroristé nic, co by Západem nějak mocně otřáslo. Usáma skončil bídný život jako štvanec ve svém domě vybaven zásobou pornovideí a drony odstřelují šéfy Islámského státu jednoho po druhém.
Také představa, že Západ je zalit krví obětí terorismu neodpovídá realitě. Jak sceptic.com v článku připomíná, ve srovnání s počtem vražd v Americe úmrtí na následky terorismu představují ve statistice „sotva výkyv na grafu“. V USA se ročně spáchá 13 700 vražd. Za posledních pět desetiletí si teroristické útoky, když vynecháme tři tisíce obětí 11. září, vyžádaly v průměru životy asi osmi lidí ročně. Když započteme 11. září, tak je to 70 lidí ročně.
Pokud se chce někdo pohoršit, že nebereme vážně teroristické hrozby, měl by si v klidu ta čísla přečíst. Jiná věc je litovat jediného cenného a nenahraditelného života, jiná zase propadnout panice.
Mohlo by se namítnout, že kdyby teroristé použili sofistikovanější zbraně, než je něco vyrobeného z kuchyňského hrnce nebo ukradené auto, bylo by to jinak. Tady stojí za zmínku chemické a biologické zbraně a radioaktivní materiál. V krajním případě tedy jaderná bomba, nebo „špinavá bomba“, která klasickým výbuchem zamoří okolí. S tím je ovšem problém.
Většina odborníků se shoduje, že získání potřebných materiálů a znalostí pro zkonstruování jaderných zbraní nebo špinavé bomby je dost mimo možnosti většiny (ne-li všech) teroristů. Ve své knize „O jaderném terorismu“ Michael Levi píše o tom, co nazývá „Murphyho zákon jaderného terorismu“ „Co se může pokazit, to se taky pokazí.“ Líčí mnoho neúspěšných teroristických útoků v důsledku naprosté neschopnosti ze strany teroristů postavit a odpálit i nejjednodušší chemické zbraně.
Je důležité si uvědomit, že žádná špinavá bomba nebyla nikdy úspěšně použita. Podle americké Komise pro jaderný dozor, která sleduje štěpný materiál, „většina hlášení o ztracených nebo ukradených materiálech zahrnuje malé nebo krátkodobé radioaktivní zdroje, které nejsou použitelné pro rozptylové radioaktivní zařízení nebo špinavou bombu“.
Minulé zkušenosti ukazují, že tyto materiály nebyly ukradeny pro účel sestavení takových zbraní.
Tedy abychom to shrnuli, teroristy nemáme ani podceňovat, ani přeceňovat. V prvním případě se dočkáme zbytečných obětí, v tom druhém propadneme hysterii. Obojí je špatná cesta.
