Svobodná volba lékaře aneb potřebujete doporučení praktika?
Mnozí politici i veřejně známí lékaři dlouhodobě konstatují, že naše zdravotnictví je tikající bomba. Pakliže čtenář sám nebo jeho blízcí neskončí v nemocnici, tak si to, žel, neuvědomí a řeší jiné věci.
MUDr. Marek Hilšer (též kandidát na prezidenta, ale to v této souvislosti není podstatné) mj. uvádí, že dnes se běžně stává, že během noční služby v okresní nemocnici jsou dva lékaři a jedna sestra na 100 pacientů. Personální krize ve zdravotnictví každého z nás jednou dožene, jenže to už bude pozdě.
Nicméně nejsem politik, ale právník, tak se nepokusím řešit všechny problémy zdravotnictví, ani to nejde, avšak bych rád vyvrátil jeden oblíbený a zakořeněný omyl panující v české populaci.
V poslední době jsem se setkal se zkreslenými představami o tom, zda může jít občan na prohlídku k odbornému lékaři i bez doporučení od svého praktického lékaře. Například na alergologii, neurologii či ke kožnímu lékaři.
Z praxe je mi známo, že někteří odborní lékaři a lékařky podmiňují poskytnutí zdravotní péče doporučením praktického lékaře, ovšem zmíněná aplikační praxe není v souladu s dnešní legislativou garantující svobodnou volbu lékaře.
In media res: Ano, právo jít na vyšetření k odbornému lékaři i bez doporučení od svého praktického lékaře pojištěnec skutečně má díky principu svobodné volby lékaře. Existuje zde jedna výjimka a to je překročená kapacita odborného lékaře, k němuž by „pacient z ulice“ chtěl jít na vyšetření.
Dle ustanovení čl. 31 Listiny základních práv a svobod (tedy normy té nejvyšší právní síly) má každý právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.
Zákony, jež provádí výše uvedené ustanovení LZPS, jsou zejména zákon č. 372/2011 (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
V citovaných právních předpisech je poté závazně stanoveno také právo na svobodnou volbu lékaře. Jako jeden z výchozích principů, na němž je vztah lékaře a pacienta v ČR postaven. Občanům s výjimkou osob ve výkonu zabezpečovací detence, vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody se umožňuje volba lékaře, klinického psychologa a zdravotnického zařízení.
Dodejme, že možnost volby se netýká závodní preventivní péče (tu zajišťuje zaměstnavatel) a zdravotnických zařízení v případech, kdy jsou tato zařízení příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví stanovena k provedení protiepidemických opatření.
Mohu jít rovnou do nemocnice?
Ani k návštěvě nemocnice nebo k hospitalizaci v nemocnici nepotřebuje pacient doporučení registrujícího praktického lékaře ani jiného lékaře a musí být k hospitalizaci přijat, je-li k tomu důvod. Odmítnout přijetí lze jen z kapacitních důvodů, nejde-li o neodkladnou péči, porod nebo povinnou léčbu přenosné choroby.
Výše napsaným nikterak nepopírám, že někteří lidé navštěvují specializované lékaře, či dokonce nemocnice (včetně těch fakultních) s bagatelními zdravotními potížemi, s nimiž by stačilo navštívit praktického lékaře – jak se lidově říká, „u nás na středisku“.
Nicméně současně též platí, že spousta pojištěnců přijde k lékaři se svými obtížemi příliš pozdě. Netřeba, myslím, dodávat, že čím dříve je nemoc odhalena, tím větší je šance na její zdařilou a rychlou léčbu.
Jak známo, mnoho lidí přijde k lékaři, až když je k tomu donutí vážné (či až kritické) obtíže, což bývá mnohokrát pozdě a leckdy i s nevratnými zdravotními důsledky.
Mezi čtenáři je jistě mnoho těch, pro něž čas je velkou vzácností, proto se mnohdy stává, že odkládají návštěvu specialisty jen proto, že se mylně domnívají, že by předtím museli jet například přes půl města pro doporučení od „obvoďáka“. Jak jsem již napsal výše, není tomu tak.
Podtrženo a sečteno: Pacient/ka v dnešní době může jít bez doporučení přímo ke specialistovi a ten je musí přijmout, pokud má volné kapacity.
