Francouzské volby: Vyhrál Obama nebo Napoleon?
S trochou nadsázky se dá napsat, že největším překvapením francouzské volební neděle bylo vítězství francouzských hokejistů nad Finskem v rámci domácího světového šampionátu.
Podle očekávání se totiž nakonec opravdu prezidentem stal Emmanuel Macron. Francie má nejmladšího prezidenta v historii, o němž vlastně nikdo moc neví, co od něj čekat. Jak naznačila autorka jeho nedávno napsaného politického životopisu, osmý prezident páté francouzské republiky je i pro lidi ze svého okolí velkou neznámou. Navenek velmi společenský, ve skutečnosti ale uzavřený a vlastně pro okolí nečitelný.
Na oslavě vítězství mu hrála evropská hymna, jeho teprve rodící se hnutí se čerstvě přihlásilo k liberální stranické rodině, ale vlastně ani nevíme, koho jmenuje novým francouzským premiérem a jak chce dosáhnout na většinu v Národním shromáždění v parlamentních volbách příští měsíc.
Za své vítězství ale každopádně vděčí odvaze, s kterou odešel z vládní, socialistické administrativy a na vlastní pěst zkusil něco, co se zdálo před rokem jako utopie – zabojovat o Elysejský palác a uspět. Našel si schopné zákulisní hráče v čele s bývalým šéfem Evropské banky pro obnovu a rozvoj Jaqusem Attalim a dokázal využít rozvrat socialistické levice i skandál hlavního kandidáta republikánské pravice.
Když vyhrál první kolo a postoupil do druhého, byl už vlastně vítězem. Mnozí mu vyčítali drahou oslavu po prvním kole, ale výsledky ukazují, že už tehdy měl co slavit.
Rekord toxické Marine
Pro většinu francouzských voličů totiž zůstává jeho soupeřka v druhém kole – Marine Le Penová - stále toxickou. Její nepřijatelnost je vlastně asi jedinou věcí, na níž se shodne radikální levice (Mélenchon), socialistická levice (Hamon), centristé (Macron) a tradiční pravice (Fillon). Jejich voliči totiž v druhém kole ve většině šli volit Macrona, protože jim možný protestní experiment s Le Penovou připadal horší než volba středového „mladíka“ se socialistickým původem a občas neoliberálními ekonomickými názory. Podle různých průzkumů ale 45 až 60 % procent Macronových voličů pro něj nehlasovalo nikoli kvůli jeho kvalitám, ale jen aby zabránilo zvolení Marine Le Penové.
Dělá to její jméno i strana, za níž kandiduje a kterou založil její mnohem radikálnější otec. Ona ho ze strany sice nechala vyloučil, ale pro Francouze je to stále málo. Přes nedávnou sérii krvavých teroristických útoků i „doplácení“ na krachující Řecko Le Penová nedokázala v druhém kole držet krok s kandidátem establishmentu, kterým Macron přes svou rétoriku o zásadní změně francouzské politiky rozhodně byl.
Spekuluje se dokonce o tom, zda historicky nejlepší zisk kandidáta Národní fronty v celonárodních volbách (téměř 35 % a 11 milionů hlasů) vlastně není za daných okolností neúspěchem a zda radikálnější elementy uvnitř uskupení nezačnou nyní vyvolávat vnitřní spory a kritizovat dosud opěvovanou „Marine,“ která ale nyní dokázala vyhrát jen ve dvou („zrezivělých“ severozápadních) z celkem 101 departmentů a nedominovala v žádné výrazné sociální skupině.
Nová protestní síla
Le Penová i proto během řeči, v níž téměř okamžitě po uzavření volebních místností uznala svou porážku, oznámila, že založí nové politické hnutí. Ve Francii je to běžné, politické strany se tam často přejmenovávají a různě transformují. Le Penová tím chce ale podle vlastních slov hlavně dosáhnout toho, aby se zvýraznilo rozdělení mezi „vlastenci“ a „globalisty“. Bude zřejmě chtít, aby její nové uskupení mohli volit i levicoví antiglobalisté, pro které je minulost Národní fronty nepřekročitelnou překážkou. Žena, která se označila za lídra nynější hlavní opoziční síly v zemi, se tím chystá zřejmě nejenom na červnové parlamentní volby, ale také na prezidentské klání za pět let.
Macron totiž může být navzdory drtivé výhře v druhém kole slabým prezidentem, který půjde ve stopách politika, ke kterému je občas přirovnáván a který ho dokonce ve volební kampani podpořil – bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy. Nový francouzský prezident totiž také uspěl díky trochu vágnímu příslibu změny a také díky nepopulárnímu oponentovi. Podobat se mohou, i když Macronovo uskupení za měsíc nezíská silnou pozici v parlamentu a nový prezident bude muset dělat kompromisy s parlamentem.
Macron si ale jistě věří v tom, že i tentokrát překvapí ty, kteří ho stále podceňují. Vždyť jeho fanoušci ho naopak v dobrému slova smyslu srovnávají díky nízkému věku, určitému postavení outsidera a vlastně i politického nováčka a výrazně starší manželce k Napoleonu Bonapartemu.
Možná trochu nudný volební večer proto předznamenává mnoho dalších dramatických zápletek.
