Odposlechy politiků: Bezpečnostní hrozba, voyeurství i zásadní důkazy
Poslední dva straničtí premiéři zažili únik osobní komunikace do médií, dnes se v jejich kůži z části ocitá ministr financí. Šokující obsah zatím zveřejněných nahrávek Andreje Babiše dokonale překrývá fakt, že místopředsedu vlády při jeho rozhovorech někdo (ať už pravidelně, nebo jednorázově) odposlouchával. Něco podobného potkalo oba loňské prezidentské kandidáty v USA nebo kdysi například Kristýnu Kočí z Věcí veřejných a další tuzemské politiky.
Na všech těchto případech se dá dobře ilustrovat jemnost hranice, za níž jsou odposlechy a úniky nepřijatelnou zbraní v politickém boji, a kdy je naopak jejich publikace ve veřejném zájmu. Její polohu nikdo přesně neurčí, legitimizovat je může maximálně soud. Přesto se stávají snadným bičem těm, kdo si přejí někoho zničit, ale i obráncům lumpa nachytaného na švestkách, z něhož je rázem oběť špiclování.
Výchova voyeurů v Čechách
Jako účinný jed působí odposlechy zejména tehdy, zachycují-li člověka v očích veřejnosti už předtím z části zdiskreditovaného. Pro nejzářnější příklady není třeba chodit daleko, stačí vzpomenout na kauzy poslední pravicové vlády. K politickému pohřbu Věci veřejných bezesporu dopomohla nahrávka tehdejší „véčkařské“ poslankyně Kristýny Kočí. Ta na uniklé nahrávce mluvila dost otevřeně o mafiánském pozadí dění v ODS i Věcech veřejných, veřejnost ale pobavily především vulgární řeči o jejím příteli.
Expremiéru Nečasovi pak již tři roky po pádu jeho vlády znepříjemnily život soudem uveřejněné odposlechy soukromých rozhovorů s šéfkou kabinetu Janou Nagyovou. Přepis nahrávek druhý den tiskla na prvních stranách Babišova média, přestože byl jejich charakter především zesměšňující. Nadávky, jimiž častovala premiéra jeho partnerka, zkrátka a dobře nejsou důkazem o ohrožování chodu státu. Cílem jejich medializace bylo nechat široké publikum nahlédnout Nečasovým do ložnice a zasmát se politickému zombie.
U takových kauz jako ta Nečasova nejde při nahrávání a zveřejňování odposlechů o nic moc jiného než šmírování. Puštěním ex-premiérových soukromých nahrávek do éteru dosáhlo budování voyeurské kultury v Česku svého dosavadního vrcholu, bez ohledu na to, že Nečas byl při práci patrně Nagyovou skutečně ovlivňován. U nás se jednoduše podařilo vytvořit dojem, že poslouchat intimní rozhovory premiéra s jeho milenkou je normální a ve veřejném zájmu.
Prezident sprosťák
Ne o moc jiný je svojí podstatou případ dvanáct let staré nahrávky amerického prezidenta Trumpa. Na záznamu jeho dialogu, který byl zveřejněn loni v říjnu, mluvil Trump s moderátorem Billym Bushem za zavřenými dveřmi hrubě o ženách. Mimo jiné zazněla dnes již pro Trumpa symptomatická věta „grab them by the pussy“. Kdekdo měl tehdy za to, že je hubatý republikán tímto momentem v boji o prezidentský post odepsaný. Faktem je, že prezidentem velmoci by neměl být člověk, jenž nemá úctu k opačnému pohlaví. Trump nicméně takto nemluvil veřejně, nýbrž v rozhovoru, který patrně nechtěl mít nahrávaný, což celou situaci přeci jen posouvá a možná lehce nabourává kategorické tvrzení o neúctě.
Není samozřejmě v pořádku, že takto mluví prezident Spojených států. Tímto způsobem by se ale pravděpodobně dala vytáhnout špína na každého druhého uchazeče o podobně vysoký post. Jde zase jen o to, komu se podaří ve správnou chvíli zapnout diktafon. Pokud by se tak stalo ve chvíli, kdy Trump již byl hlavou státu, dost možná by to schytal ještě dvakrát tolik. Ještě více by ale bylo nasnadě řešit, jak je možné, že byl prezident odposloucháván.
Trumpa se každopádně téměř nikdo nezastával, není se ani co divit. Když na světlo světa pronikla e-mailová korespondence jeho protikandidátky Hillary Clintonové, také se spíše řešilo, jak to mohla svou nedůsledností dopustit. Její příznivci se však Clintonové jali zastávat, vždyť jí přece někdo hacknul počítač…
Věčný „mučedník“ Babiš
Debil, kráva, blbeček. Takto nazýval kolegy z vlády na první z uniklých nahrávek Andrej Babiš. Na další zadával úkoly reportérovi Mladé fronty DNES Marku Přibylovi a konzultoval s ním, jaké články list zveřejní v předvolebním období. Vicepremiér samozřejmě reagoval osočením ze spiknutí a na první místo dává fakt, že si jeho hlas někdo tajně nahrál.
V tuto chvíli, v průběhu vládní krize, je jasné, že Babišovi oponenti takového škraloupu využijí. Ministr financí se před čtyřmi lety dušoval a přísahal na zdraví svých dětí, že koupená média ovlivňovat nebude. Ze samotného charakteru obsahu nahrávky tedy vyplývá, že zveřejněna a použita být musí, a Babiš se může mračit, jak chce. Ale opět: U nás se odposlouchává místopředseda vlády. Nestala se někde chyba?
Obecně vzato, odposlechy jsou dnes nadužívány. U nahrávaných politiků budou vždycky štítem a bičem zároveň, záleží nakonec jen na tom, kdo si je pouští. Babišův případ to ilustruje téměř dokonale.
