Pro padesátimiliardový schodek rozpočtu není žádný rozumný důvod, nový ministr by jej měl předělat
Pokud do Čech nezavítá delegace z Marsu anebo Vltava náhle nezačne místo Prahy téct přes Kladno, stane se v nejbližších dnech novým ministrem financí poslanec Ivan Pilný. Jeho hlavním úkolem bude připravit státní rozpočet na příští rok. Podle trajektorie, kterou narýsoval Pilného stranický šéf Andrej Babiš, by stát měl v příštím roce hospodařit se schodkem 50 miliard korun.
Zatímco návštěvu Marťanů nebo odklon toku Vltavy lze považovat za úsměvné sci-fi, přípravu rozpočtu se schodkem 50 miliard korun pro období, kdy ekonomika poroste o tři procenta, už je potřeba vzít vážně. Ačkoliv jde v podstatě o podobně nepochopitelnou až absurdní situaci. Ale jsme v České republice a tady je možné zkrátka vše.
Každý, kdo nesleduje dění v Česku až tak podrobně, se musí divit, jak je možné, že loni jsme měli přebytek 62 miliard, ale na letošní rok už je schválen schodek 60 miliard korun a na další rok se chystá další padesátimiliardová sekera. To jsme se tak strašně zhoršili? Vždyť se všude mluví a píše, jak se nám daří. Andrej Babiš se navíc ještě chlubí, že nám investoři půjčují a ještě za to platí. Co se to děje?
Naše situace přitom tak úplně růžová není. Loňský přebytek byl dán jednorázovým příjmem peněz z Evropské unie a tím, že se tu nezrealizovalo tolik investičních projektů a peníze v rozpočtu zůstaly nevyužity. Mírně se díky rostoucí ekonomice (za čímž stála i uměle oslabená koruna) zvýšil výběr daní nebo pojistného, ale dopad těchto položek byl na přebytek nebyl nikterak klíčový. Tím výčet dobrých zpráv je u konce.
Letos už je to jiné. Rozpočet už v takové kondici není, zázračný efekt EET se neodstavil. Navíc blíží se volby a vláda rozdává plnými hrstmi, a to i peníze, které ještě nemá a které ani zřejmě mít nebude. Tak si je prostě zkrátka půjčí a své občany nechá jednou tyto dluhy splácet. Horší je však skutečnost, že doba nulových či záporných úroků je u konce a stát už za své půjčky opět platí. A co hůř, tyto úroky a tudíž i splátky opět začnou narůstat.
Vedle toho si stát zcela nesmyslně a proti trendu v západních zemích EU v minulosti půjčoval jen na krátkou dobu a nezajistil si dostatečně objemné střednědobé financování státu za původních výhodných úrokových podmínek. Dobře, ušetřil nyní pár miliard ročně za obsluhu státního dluhu, ale až úroky vyletí nahoru a stát bude muset brzy splatit nemalé objemy starých dluhů (samo sebou že dluhy novými) už si nepůjčí tak výhodně jako loni a náklady najednou začnou prudce naskakovat.
Rostoucí úroky u státních dluhopisů přivábí zpět banky, které se přestanou prát o klienty na trhu s hypotékami a začnou ve velkém nakupovat státní dluhopisy. Ty vždy byly jistota. Tím pádem bude méně peněz na hypotéky, úroky u nich porostou. Zdraží i další půjčky či leasingy. Banky už nebudou potřeboval lidem tolik podlézat, od eráru budou mít své jisté.
Rozdíl mezi lidmi a státem je ale zřejmý. Zatímco z řadového občánka exekutoři pro dluh servou skoro i jeho poslední kalhoty, stát to neřeší a půjčí si znovu a znovu a znovu. Jelikož nejsme v situaci Řecka, tak mu půjčí každý a zatím velice rád.
Už v prvním ročníku na střední škole se děti učí, že schodek v hospodaření státu je ospravedlnitelný jen v době, kdy je země v recesi a je potřeba nastartovat investice a zaměstnanost. A v době hospodářského růst by měl rozpočet generovat přebytek, kterým by se měly staré dluhy splácet nebo tvořit rezerva do budoucí špatné časy. V Česku se tím nikdo neřídí a stát je tím nejhorším možným příkladem.
Zůstal-li Ivan Pilný tím manažerským profesionálem jako ve svých dobách v Microsoftu, měl by s tím něco udělat a celý rozpočet od základu zcela překopat. Pro další zadlužování země v této době není žádné skutečné a realistické ospravedlnění.
