Posílení bezpečnosti? Vždyť Manchester už nedobytná pevnost je!
Zhruba šestkrát ročně sedám do linky lowcostových aerolinek a trávím dvě hodiny v letadle na trase Praha–Manchester. Dostat se tam je jednoduché. Dostat se zpátky do Prahy? Hodně složité.
Poté, co jsem 7. října 2001, kdy začala válka v Afghánistánu, strávila na jednom z newyorských letišť šest hodin ve frontě na bezpečnostní prohlídku, se na letištích nikdy nedivím. Ničemu. Ani svlékání šestinedělního dítěte, ani ochutnávání vlastního mateřského mléka, ani chození do uzavřených kójí pro ženy, kde vás svléknou a nakonec vezmou ponožky, protože je na nich „něco divného“. Snažím se to maximálně respektovat.
Letiště Manchester, konkrétně terminál 1, odkud se odlétá do Prahy, je však výjimečný i v mé všeobjímající toleranci k bosým pochodovým cvičením po letištní ploše, ke ztrátám tuctů manikúrních nůžek a k poslušnému vylévání zbytků fanty.
Za těch dva a půl roku, co do Manchesteru pravidelně létám, už znám skoro všechny letištní pracovníky „z pásu“, především proto, že mému příručnímu zavazadlu, ač se snažím poctivě, se nikdy nepodaří projet rentgenem napoprvé.
S jednou ženou z pásu, která je celá přikrytá černou burkou, takže jsou jí vidět jen oči, jsem se vlastně už skamarádila, protože spolu pokaždé strávíme družnou hodinku. Je hodná a na letišti pracuje ráda — Anglie je totiž země, kde platí přísný antidiskriminační zákon a v praxi opravdu funguje. I to je na různorodém Manchesteru fajn.
Takže co se tam děje: projede můj batoh a už ho vidím, jak putuje doprava, kam k němu nemůžu, místo doleva přímo k nám pasažérům – to je první špatná zpráva. Pak čekám aspoň 20 minut (podobných chudáků tam vždycky stojí třeba deset) a bágl se musí – pod mým dohledem — otevřít a projet dalším speciálním přístrojem. Když je lepší den, objeví ten lepší přístroj příčinu problému. Jednou jsou to sluchátka, jež se přece, jak to, že to, slečno, nevíte, musejí vyndat spolu s mobilním telefonem. Jednou malá zubní pasta, která tam nemá co dělat. Nebo šňůra od laptopu, nějak podivně stočená. A taky malý džus české provenience, zapomenutý od roku 2014 v postranní kapse kočárku — to byl zvláště tvrdý oříšek. Někdy se na takovou „poruchu“ nepřijde, a tak musí zavazadlo znovu na rentgen, znovu na pás doprava — a celá operace se rozbíhá znovu...
Ano, letiště v Manchesteru je obrovská, na mravenčí píli stojící pevnost. Znám, i když ne tak důvěrně, i Manchester Arenu, kde došlo k teroristickému útoku, a vím, že tam před každou akcí stojí stejně ostražití kontroloři, kteří nenechají bez povšimnutí nikoho, kdo má zavazadlo větší než psaníčková kabelka. Jak se mohlo stát tohle? Nevím, a při současných bezpečnostních opatřeních se mi to zdá neuvěřitelné.
Když proto slyším hlasy volající po zvýšení rozpočtu pro místní policii, nedovedu si představit, co a jak by se v Manchesteru dalo ještě zvyšovat. Rozumím britskému uvažování: „Co jsme asi udělali špatně, musíme to okamžitě napravit,“ ale v případě severozápadní části Anglie podobná sebekritika prostě není na místě.
Jediné, co by si, bohužel, zasloužilo ještě víc peněz, jsou sociální služby, jež by měly pomáhat místním minoritám. I tady se, stejně jako ve Spojených státech, totiž rozmáhá radikalismus „druhé a třetí generace“ – děti pokojných a pracovitých imigrantů, kteří do Anglie přijeli před dvaceti až čtyřiceti lety a poctivě se zapojili do chodu země, se už dobrou dekádu tak trochu nudí, a proto se, částečně z naštvanosti, částečně z nedostatku jiného vyžití a částečně proto, že je to cool a sexy, přiklánějí k islámu.
Další posílení bezpečnosti ve velkých objektech a na veřejných místech by ale ze svobodomyslného Manchesteru udělalo s konečnou platností policejní město. Město sice menší než Praha, ale mnohem pestřejší a národnostně rozmanitější — a jako takové příjemné k životu, i když nikdy ne úplně bezpečné. To totiž vážně nejde: ve chvíli, kdy se bezpečnostní šrouby ještě víc utáhnou, bude to tam vypadat jako za války.
Navíc vám garantuju, že tam jednoho dne zůstanu navěky, protože mě ta zahalená, svědomitá bojovnice za bezpečnost jednoduše nepustí domů.
