Zvlčilí prokurátoři zastrašují sněmovnu aneb Když zloděj křičí „chyťte zloděje“
Drzost a troufalost některých státních zástupců až vyráží dech. Do Poslanecké sněmovny dorazila žádost Generální inspekce ozbrojených sborů, aby sněmovna vydala kopii takzvané Šlachtovy zprávy, která měla dokazovat zasahování vedení policie do vyšetřování některých kauz a ovlivňování policejní reorganizace, a aby sněmovna zbavila mlčenlivosti poslance, kteří působili v příslušné vyšetřovací komisi. Žádost byla odůvodněna úniky informací do médií.
Dlužno podotknout, že GIBS si žádost nevycucala z prstu, ale pouze plnila pokyn dozorového státního zástupce Marka Bodláka z VSZ v Praze. Přitom vyšetřovací komise je vrcholný orgán Parlamentu České republiky a je neslýchané, aby určité součásti moci výkonné, jakými jsou policie a státní zastupitelství, vyšetřovaly poslance, kteří vyšetřovali jejich vlastní bordel. Jde přitom o naprostý cynismus, kdy zloděj křičí „chyťte zloděje!“, aby odvedl pozornost od vlastních průšvihů.
Celá žádost totiž nevznikla tak, že by nějaký orgán činný v trestním řízení začal náhle podezřívat komisi z nějakých úniků, ale sama komise, když začala nápadně často zaznamenávat zejména v Lidových novinách a Mladé frontě různé útržky z policejních spisů, dala podnět na státní zastupitelství, aby se zabývalo tím, odkud informace unikají. Ve stejné míře, ne-li větší, tyto informace publikoval rovněž veřejnoprávní Český rozhlas, který první den po jejím zasedání, přestože to nemohli vynést její členové, přinesl údajně ověřenou zprávu ze dvou zdrojů, čím se komise zabývala, a citoval dokonce z materiálů, které měla projednávat.
Je tedy evidentní, že úniky musely být pouze z orgánů činných v trestním řízení a v některých případech to nemohlo být ani od advokátů, což je obvyklá výmluva státních zástupců, protože v daných případech tam ještě žádní nebyli. Ostatně celé to začalo už tím, že dopis nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, v němž vyjadřoval nesouhlas s policejní reorganizací, unikl do LN dříve, než měl možnost se s ním seznámit premiér Bohuslav Sobotka coby adresát.
Obdobně to bylo i u úniků z takzvané Šlachtovy zprávy, zejména po výsleších bývalého policisty ÚUOZ Komárka, který je už dnes sám z úniku obviněn. Dokonce v jednom případě ten únik byl ještě dříve, než to Komárek na komisi stačil říci. Jestli někdo za úniky stojí, jsou to sami státní zástupci, respektive policisté, které si tak opečovávali.
Státní zastupitelství se tak snaží vytvářet jakési perpetuum mobile. Pokud by poslanci vyhověli, tak by rovnou mohli odmávnout novou vyšetřovací komisi, která by pro změnu prověřila, co udělala policie a státní zástupci s informacemi, které se dostaly z první vyšetřovací komise. Na to by ale přece zcela logicky zareagovali státní zástupci a policie a chtěli by zase vědět, co zjistila ta druhá komise. A nikdy by to neskončilo. Bodlákovu žádost tak nelze vnímat jinak, než jako pokus vytvořit absurdní, nekončící příběh jenom proto, aby vytvořil mlhu, která by zbavila skutečné pachatele úniků odpovědnosti, a rovněž aby obhajoval na veřejnosti chyby svých kompliců a ukazoval prstem přitom na někoho jiného.
Žádost je o to absurdnější, že takzvaná Šlachtova zpráva není majetek Poslanecké sněmovny, ale Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.
Přestože žádostí o vydání materiálů a o zproštění mlčenlivosti k umožnění výslechů členů komise a pracovníků aparátu se sněmovna zabývala až nyní, dorazila už koncem listopadu, tedy v době, kdy ještě zasedala. Z tohoto úhlu pohledu se dá Bodlákův pokus chápat jako pokus o zastrašení komise a zároveň o její diskreditaci, protože veřejnost nerozlišuje, jestli je někdo vyslýchán jako svědek, obviněný či obžalovaný. Je jenom dobře, že se poslanci před žádostí zvlčilých prokurátorů neposadili na zadek a že se odmítli stát objektem jejich vyděračských metod.
