Muslimové nejsou ve Francii nic nového, země má s nimi tradičně přátelské vztahy
Prezidentské a teď i parlamentní volby ve Francii byly částečně v médiích spojeny, a to i díky teroristickým útokům, s islámem. Hlavně díky médiím jsou francouzští muslimové vnímáni jako něco nového, co se objevilo ve Francii teprve nedávno. To ovšem není vůbec pravda.
Ve Francii je zakázáno zákonem z roku 1872 (a znovu potvrzeno zákonem z roku 1978) státním orgánům zkoumat rasový či náboženský původ/přesvědčení obyvatel. Proto odhady velikosti muslimské komunity ve Francii jsou dosti nepřesné. Například americká nevládní organizace Pew Research Center odhaduje, že v roce 2015 tvořili muslimové 7,5 % obyvatel Francie, což je zhruba čtyři a půl miliónu lidí. Podle odhadů americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) je ve Francii až devět procent obyvatel muslimského vyznání. Naopak podle informací francouzského deníku Le Figaro z roku 2011 odhadují francouzské úřady, že v zemi žijí zhruba dva milióny lidí, kteří se hlásí k islámu. Jak je tedy vidět, je určení velikosti muslimské komunity ve Francii dosti problematické.
Francie má tradici spíše přátelských vztahů s muslimy. Málo se u nás například ví, že Francouzské království bylo víc než dvě století ve vojenské alianci s muslimskou osmanskou říší proti habsburské monarchii. A to od roku 1536, kdy francouzský král František I. uzavřel tuto alianci s osmanským sultánem Sulejmanem I. A například v letech 1543 až 1544 poskytla Francie osmanské flotile přístavní město Toulon jako základnu. Muslimové si tam předělali katedrálu na mešitu a osmanská plavidla využívala Toulon jako základnu k útokům na španělské a italské pobřeží, kdy zajaté křesťany prodávali na trhu s otroky se souhlasem francouzského krále.
První větší skupiny muslimů se do Francie začaly trvale dostávat s nástupem Francouzské republiky, kdy sloužili ve francouzské armádě. Například během první světové války bojovaly statisíce muslimů z francouzských kolonií proti Němcům na západní frontě a zhruba sto tisíc jich padlo. Účastnili se například bitvy u Verdunu. Na jejich počest nechaly francouzské úřady v roce 1926 vybudovat v Paříži tzv. Velkou mešitu. A v roce 2006 natočili o těchto muslimských vojácích i film Den vítězství, jenž byl nominován na Oscara.
Byť dnes je u nás mediálně nejčastější vnímání muslimů ve Francii jako ekonomických imigrantů či novodobých uprchlíků, není to tak úplně pravda. Značná část francouzských muslimů je tvořena takzvanými harkii.
Harkiové jsou francouzští muslimové, kteří v letech 1954 až 1962 sloužili ve francouzské armádě v Alžírsku a bojovali za zachování Alžírska jako francouzské provincie. Jejich největšími nepřáteli byli muslimové z Front de Libération Nationale (Fronta národního osvobození), kteří bojovali za nezávislost Alžírska a mnohdy dosti brutálně se harkiům mstili za podporu Francie.
Při osamostatnění Alžírska odešli mnozí harkiové do Francie a usadili se na jihu země. Po vítězství Front de Libération Nationale v Alžírsku došlo k hromadnému vraždění harkiů, což vedlo k další masové migraci do Francie. Odhaduje se, že dnes jich ve Francii žije zhruba osm set tisíc, tj. včetně potomků prvních generací harkiů.
Závěrem je třeba dodat, že u nás je mnohými médii, ale i odpůrci islámu typu Tomia Okamury vyzdvihována francouzská politička Marine Le Penová jako odpůrkyně islámu a muslimů, což ovšem není pravda. Le Penová se jen vymezuje vůči těm muslimům, kteří nechtějí přijmout francouzské hodnoty. Například v rozhovoru pro Lidové noviny Le Penová na otázku redaktora, jestli si dokáže představit, že v čele Národní fronty stane křesťan, muslim nebo žid, odpověděla: „A proč ne? Ráda bych připomněla, že Národní fronta byla jediným hnutím, které hájilo harkie, což byli francouzští muslimové, kteří bojovali ve francouzské armádě ve válce v Alžírsku. Národní fronta hájí všechny Francouze nehledě na jejich rasu, náboženství a původ.“ (Lidové noviny 7. 5.2015)
