Útok na muslimy: Co nás napadne, ale nesmíme si to myslet
Terorista, tentokrát z druhé strany, zaútočil s vraždícím autem na muslimy před mešitou Finsbury park v Londýně. Ve vzrůstajícím napětí v evropské společnosti se bohužel takové teroristické činy i na straně nemuslimů dají čekat. Zatím za nimi nestojí žádné významnější politické síly, ale i to může přijít.
Muslimové teroristu sami zajali a z pochopitelných důvodů ho chtěli ubít. V tom jim zabránil místní imám Muhammad Mahmúd. Uchránil život teroristy před rozzuřeným davem až do příjezdu policie. Vrah patří zákonu, ne rozzuřenému davu. Za to je třeba vzdát imámovi čest, protože takto to ustanovila naše civilizace.
Ovšem, napadne vás, co vás napadnout nesmí, když občané na ulici v Tel Avivu zastřelí teroristu, cítíme uspokojení, že účinná obrana přece jen existuje. Londýnský bílý terorista bude léta souzen, bude se odvolávat, postupně se stane hrdinou extremistů, něco si odsedí, pak z vězení vyjde, že se hezky choval nebo že stoná. Jeho zločin bude mravně rozcancán v mnohaletých událostech. Podobně se rozcancá jeho vraždění. Tak vypadá dnes naše obrana proti terorismu. Příští teroristy tato sláva vrahů povzbudí.
Neměl imám ponechat na davu, aby si s teroristou poradil rychle? Tak rychle, že by ani neměl čas stát se hrdinou. Zůstal by vrahem zabitým lidmi v sebeobraně. Ostatní vrazi by nemuseli šilhat po nebesích či po aureole lidového mstitele. Věděli by, co jsou zač a co se jim stane. My jsme ovšem korektní a imáma pro jeho takřka evropskou velkodušnost pochválíme. Jenže doma, já i vy, si myslíme to, co si myslet nesmíme.
