Co ničí české školství? Čtyři přání čtyř osobností, aby vzdělávání bylo lepší
Učitelé berou málo, na školy a vzdělávání dáváme vzhledem k bohatství země málo peněz. Řada odborníků tvrdí, že jeho úroveň klesá, ti nejkritičtější z nich pak, že veřejné školství je v rozvratu. Nejlepší univerzity se v mezinárodní konkurenci nijak neskví, středoškolské státní maturity jsou drahé a nefunkční. Ministři se střídají jako svatí na orloji, ředitelé škol se topí v byrokracii… Tak by mohlo vypadat stručné vysvědčení zdejšího školství. Co by s ním udělaly čtyři oslovené osobnosti, které se vzdělávání dlouhodobě věnují, kdyby si mohly splnit jedno přání?
Přání? Aby školy připravovaly děti na budoucnost. Poroste tlak na kvalitu s poptávkou po celoživotním uplatnění a proměnou pracovních kariér, jak budou povolání zanikat. To vyžaduje, aby se vzdělávání přestalo soustředit na tituly a na instituce. Trh práce musí oceňovat znalosti, ne tituly, teprve pak bude tlačit na úroveň absolventů vysokých škol. Maturita musí testovat studijní předpoklady. Základní školy? Ty se potácejí v inkluzi, protože čím jsou matky starší, tím více dětí se rodí s poruchami učení. Bez jasně formulované vzdělávací i rodinné politiky s vazbou na trh práce se nic nestane.
Změnil bych systém odpovědnosti. V dnešní situaci vše řídí a kontrolují ústřední orgány a jejich filiálky. Dal bych důvěru ředitelům a školským radám, aby mohli skutečně (ne jen jako) stanovit a vymáhat pravidla chování; aby mohli skutečně vzdělávat a ne jen tzv. rozvíjet kompetence žáků a studentů. S touto odpovědností by se ale mělo pojit stanovení centrálních nepodkročitelných standardů pro jednotlivé stupně vzdělávání, tak aby minimální základní či středoškolské vzdělání znamenalo v celé republice přibližně to stejné.
Mít kvalitní školství podle mě znamená mít kvalitní školy. A jestli je škola dobrá nebo špatná, o tom rozhoduje učitel při práci s žáky a studenty a ředitel, který jim pro to vytváří podmínky. To se nedá vyhrát nikde jinde – ani na školení ke správnímu řízení, ani na setkání opinion makerů v Praze, ani na teambuildingu v Krkonoších (tam je Komenský každý). A už vůbec ne na ministerstvu, protože metodika zadávání jednotných přijímacích testů nebo nižší obsah soli v sušině čehosi ve školním bufetu to nezachrání – naopak. Přál bych si proto méně regulací a více odpovědnosti jednotlivým školám.
Tvrzení, že je veřejné školství v rozpadu, protože existují obrovské rozdíly mezi jednotlivými školami, kromě jiného znamená, že už dnes máme kromě škol zamrzlých v minulém tisíciletí i stovky škol velmi dobrých a vynikajících. Některé na tom pracují dvacet, některé deset či pět let a je dobré to nepřehlížet, protože to je za současného stavu financování opravdu tvrdě vydřený výsledek. To moje (zcela reálné) přání vyplývá ze zkušenosti s těmi dobrými školami. Udělejme něco pro to, aby se na ředitelská místa dostávali mimořádní (a dobře zaplacení) lidé. Zkušenost říká jasně, že takoví školu promění a zlepší, ať v ministerském křesle sedí kdokoli.
