Ekonom Vladimír Pikora: Dekolt Jitky Čvančarové aneb V roce 2018 budou moderní burky
Poslední týden všechna média řeší Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Zatímco o filmech jsem se moc nedočetl, dočetl jsem se mnohé o Jitce Čvančarové. Herečka prý při zahájení šokovala svým hlubokým výstřihem. Prý byla nevkusná a vulgární. Jakási expertka na módu ji dokonce přirovnala k erotice tankové lodi. Prý to byl nechutný kalkul. Sociální sítě žily její údajně odpornou fotkou několik dní, což je pro ně docela výkon.
Zajímavé. Kde mnozí vidí „pohoršující výjev“, já vidím krásnou ženu, v přiměřeně pěkných šatech s hlubokým výstřihem, který má co nabídnout. Ano, možná by se dalo diskutovat o tom, zda střih padne dokonale, zda látka sedí, jak by měla, zda by model neměl být o číslo větší… ale ať tak či onak, nevidím nic odporného, nad čím by se měl průměrně psychicky vyrovnaný jedinec pozastavit.
Celkem jednoduše si myslím, že paní Čvančarová chtěla být sexy a že se jí to víceméně i povedlo. Ostatně soudím, že sexy by ráda byla nadpoloviční většina lidí dospělého věku, a z těch, kdo nechce, si už notná část nejspíš obhlíží márnici, aby věděla, do čeho půjde. Tak když o nic nejde – o co tedy jde?! Proč takový humbuk?
Jeden člověk na mé facebookové stránce prohlásil: „Když žena na ženě vidí krásné šaty, odmyslí si tu ženu. Když muž na ženě vidí krásné šaty, odmyslí si ty šaty …“ Zdá se mi, že to vystihl docela přiléhavě. A o tom to asi je. Některé bojovné feministky opět zvedly svůj prapor. Řeší výstřih Čvančarové, ale už neřeší, že podobný výstřih měl ve Varech kdekdo. I hvězdná Uma Thurman ho měla, ale neměla v něm co nabídnout, a tak feministky nepobouřila. To dokazuje, že nejde o výstřih, ale jde o prsa.
Shodou okolností aniž by tušila, že se tím strefí do vzedmutých vášní kolem bujného dekoltu paní Čvančarové, napsala minulý týden Markéta Šichtařová článek o kojení na veřejnosti a vyvolala s ním podobně bouřlivé reakce. Ani tady nešlo o kojení. Jde o prsa. Pro mnoho lidí je kojící matka odporná.
Člověk by řekl, že začala okurková sezóna a média nemají o čem psát, a proto rozebírají hlouposti. Jenže média podobné věci rozebírala už před okurkovou sezónou. Určitě si vzpomenete na hnutí, které se postavilo proti - podle mě vtipné - reklamě rodinného pivovaru Bernard. Jeho reklamní kampaň Feminist Edition, v níž plakátově stylizované retro modelky mají tvář Stanislava Bernada, mě pobavila. Nikoli některé feministky.
Neumím si to vysvětlit jinak, než že někteří lidé mají problém spíš sami se sebou. Že zvedáním agresívně feministického praporu nemluví ženy o svém okolí, ale samy o sobě. Přesněji řečeno mezi některými ženami se dost možná rozmáhá nezdravý nešvar závisti. (Protože jak jinak si to vysvětlit?) Například na mém Facebooku se během hodiny po mé poznámce bránící Čvančarovou ozvalo negativně šestnáct lidí. Mezi nimi jen dva muži.
Bohužel ty z žen, které byly pobouřeny a dávaly to hlasitě najevo, tím dělají ostatním umírněným feministkám medvědí službu. Na sociální síti se například objevil komentář: „Nemůžou najít chlapa a mylně si to vysvětlují tím, že chlapi chtějí prsatice. Samozřejmě chtějí, ale taky babu, co nemá na mozku knír!“ No – neřekl bych, že takový názor feministkám zrovna pomůže…
Pro mě je ovšem celá tahle záležitost hlavně dalším z útoků na svobodu jednotlivce. Možná to tak na první nevypadá, ale při troše zamyšlení se musíme dojít k názoru, že ve společnosti roste trend, který ve jménu údajného „poukazování na nevkus“ začíná pranýřovat vše, co si prudérnější osoby mohou vyložit jako „uvolněné mravy“. Nedávejme tolik prostoru těm lidem, kteří by rádi někomu něco zakazovali, veřejně pranýřovali a slovně kamenovali. Bojujme za svobodu slova i oblékání.
Je totiž rozdíl říct: „Té a té to nesluší, protože… šaty nejsou pěkné“, anebo „Ta a ta je vulgární a sexistická, protože… má prsa“. Zatímco to prví je otázka osobního vkusu, to druhé je otázka samozvaného mravokárcovství, které začíná sešněrovávat celou společnost. Bojím se totiž, že po karlovarském incidentu a následných komentářích v novinách se budou ženy bát vzít si krátkou sukni a hluboký výstřih, aby také nebyly označeny za vulgární.
Jenomže to už začíná být dost šílené. Žijeme stále ještě ve střední Evropě? K ženě patří krásné šaty a ke krásným šatům patří hluboký výstřih. Buďte si jistí, že mezi zdravými heterosexuálními muži je po tom poptávka. A ekonomie říká, že kde je poptávka, je i nabídka. Tento krásný společenský tržní proces funguje. I díky němu se množíme. Samozvaní plánovači zatím žádné ekonomice nikde na světě nepomohli. A právě roli takových samozvaných plánovačů hrají dnešní mravokárci. Není divu, že Evropané pod vlivem podobných plánovačů vymírají.
(Jen tak mimochodem - nevíte, kde bych takové šaty, jako měla Čvančarová, sehnal pro mou ženu?)
Autor je hlavním ekonomem analytického domu Next Finance
