Dopřejte tomu dítěti smrt!
Charlie Gard je malý umírající chlapec trpící nesmírně vzácnou genetickou poruchou. Už týdny je jeho causa v centru pozornosti medií, angažuje se v ní Donald Trump i papež František a celý svět volá po další úplně nesmyslné péči pro to ubohé dítě. Ta causa ukazuje naši neschopnost přijmout smrt jako běžnou součást života.
Britský soud v pátek dovolil smrtelně a neléčitelně nemocnému Charliemu Gardovi vyšetření lékařem ze Spojených států. Referují o tom britská i americká média.
Takže odpojení od přístrojů, které nešťasnému dítěti předtím povolil jiný soud, se nekoná a lékaři se budou dále snažit bojovat předem prohranou bitvu. Je to nelidské vůči tomu dítěti a boj za jeho život je bojem za udržení jeho metabolismu. Jiný smysl nemá. Moderní medicína je nesmírně mocná, ale stále existují kvanta nemocí, se kterými si neumí poradit. Platí to především pro geneticky podmíněné a vzácné poruchy – tam je často moderní lékařská věda zcela bezmocná. A právě taková je causa Charlieho Garda.
Jedenáctiměsíční chlapec trpí syndromem mitochondriálního vyčerpání, což je genetická choroba, následkem které dítě nevidí, neslyší, nevyvíjí se mu mozek, neovládá svaly a nemůže dýchat. Chlapec je naživu jen díky trvalému napojení na přístroje, a jak lékaři z londýnské nemocnice Great Ormond Street Hospital, kteří ho léčí, tak hned tři soudní výroky říkají, že je potřeba ukončit přístrojovou podporu života. Že je v jeho zájmu. Rodiče dítěte tento krok ale (z emočního hlediska zcela pochopitelně) odmítají. Nyní vymohli, že dítě ještě neodpojí, ale přijede se na něj podívat specialista z USA, zda by bylo vhodné nasadit ještě experimentální „nukleosidovou“ terapii. Myslím, že je to špatně a že by dítě měli přestat týrat úsilím udržet ho při životě.
Základní problém je, že dnes směšujeme dva pojmy: Lidský život a metabolismus. Odmítáme přijmout pravdu, že lidský život je především vědomí, myšlení, uvědomování si sebe sama a že metabolismus, schopnost výměny látkové, v člověku někdy přetrvává a funguje mnohem déle, než je on sám naživu. Charlie Gard je de facto mrtev již dlouho. Přetrvává jen jeho metabolismus a jeho šance lidské existence je dávno pryč. Nikdy nebude moci být člověkem, který si uvědomuje bytí, který je schopen plnocenného lidského fungování, který bude prožívat okamžiky štěstí a který pošle svou genetickou informaci o generaci dál. Charlie Gard bude vždy jen bezvědomým přívěskem přístrojů držících ho při životě. A podle mého soudu je zločin ho při tom životě dál navzdory přírodě držet.
Protože my sice víme, že chlapec nevidí, neslyší a neumí sám dýchat, ale nevíme, neumíme změřit, jestli netrpí. Jestli jeho sice stagnující, ale přece jenom zatím živý mozek nevnímá bolest a jestli všechny ty respirátory a umělé výživy, které dostává, nevyvolávají silnou nelibost, utrpení. Já sám bych nechtěl žít na respirátoru. A tak prosím: Dovolte ve jménu lidskosti tomu chlapci zemřít!
