Česká ekonomika je ve srovnání se západem umouněná Popelka. Ale princ na bílém koni je v nedohlednu
Tempo hospodářského růstu České republiky nestačí na to, aby se země přiblížila úrovni západních států a zmenšila se ekonomická propast. Toto nelichotivé vysvědčení zaznívá v čerstvé výroční zprávě mezinárodní sítě Social Watch.
Není potřeba lhát si do kapsy a být naštván či uražen tím, jak kruté až „šokující“ vysvědčení nám bylo vystaveno. O tom, že česká ekonomika je ve srovnání se svými západoevropskými sestrami skutečně hodně umouněná Popelka, se píše pravidelně. A nic na tom nemění skutečnost, že naše hospodářství nyní roste o nějaká tři procenta a firmy se hlasitě prsí tím, jak moc svým zaměstnancům v posledním roce přidaly. Zde je potřeba dodat, že přidaly jen některé (a to především díky nízké nezaměstnanosti a strachu se zběhnutí stávajících zaměstnanců) a že k růstu průměrné mzdy v zemi nejvíce přispělo nařízení vlády o růstu minimální mzdy a zvyšování platů ve státním sektoru.
Dále už toho tady moc není, s čím by se mohla česká ekonomika chlubit. Velká část zisků, která se tu vytvoří, odletí ve formě pečeného kuřete do zahraničí. Loni se jednalo téměř o 300 miliard korun. Zaměstnanci – v tom lepším případě -dostali jednou za rok na přilepšenou pár stovek nebo tisícovek držhubného (pardon bonusů či prémií), zahraniční vlastníci jejich chlebodárců inkasovali stovky milionů či desítky miliard korun. Hezký poměr, že?
Už do omrzení se tu opakuje, že česká ekonomika připomíná spíš montovnu a skladiště než zemi, kde se produkují služby a zboží s vysokou přidanou hodnotou. Ale tak to nejspíš bude pokračovat i do budoucna. A je úplně jedno, zda tu po volbách bude vládnout Andrej Babiš nebo slepenec stran, které mu (zatím) nemohou přijít na jméno. Na potřebné otočení kormidla je tu potřeba mnohem více času a ani během jednoho volebního období nečekejme zázraky. Jinými slovy, v příštích letech se toho tady moc nezmění. Úpravy daní, dávek či pojištění to jsou jen kosmetické črty, které sice trošku pocítí erár, ale u jednotlivých rodin to na velkou změnu životního stylu nevypadá. Tady jsou zapotřebí zcela nová odvětví či nové ekonomické vize a ty jsou stále jaksi v nedohlednu.
Vládní politici, centrální bankéři a další se chlubili tím, jak tu v minulých letech rostla ekonomika díky intervencím ČNB, které uměle znehodnocovaly korunu. Jistě v nominálním měřítku tu nakynul hrubý domácí produkt o stovky miliard korun, ale běžní lidé z toho neměli takřka nic. Navíc tento stav poskytoval firmám doping a vyšší zisky za málo práce. Měly své jisté a nic je nenutilo se zlepšovat, investovat nebo měnit. Díky slabší koruně dostaly za své zboží více, než před čtyřmi lety a to jim stačilo.
Odpůrci kritického hodnocení mohou namítnout, že tu za poslední roky vzrostly mzdy a narůstá spotřeba lidí. Jistě, ale platy nerostly tak, jak by mohly a investice tu jdou na vrub dluhu. Stačí se jen podívat do jiných statistik, jak roste zadlužení firem.
Letos na podzim se budou konat volby do Poslanecké sněmovny a ekonomická témata budou jedněmi z hlavních. Ano, lidé se budou rozhodovat podle své peněženky a podle obsahu své lednice. Proto uslyší na dárek v podobě pár stokorun či měsíční daň o procento či dvě nižší. Ale pro ekonomiku jako celek je tohle málo.
Možná by bylo poctivé, kdyby se před volbami někdo postavil před lidi a na férovku jim řekl, že Německo, Rakousko nebo Francii zřejmě nedoženeme už nikdy a měli bychom se začít soustředit sami na sebe. Nekoukat, že za kopečkami mají víc, ale spíš si položit otázku, co máme dělat, abychom více měli i my. Vzpomenout si, v čem jsme dobří a zda bychom neměli některé věci dotáhnout do konce a k prodeji sami a ne jen prodávat za hranice polotovary s minimální ziskovou marží. Nečekat na to, až nám někdo něco dá nebo to sem přijede montovat, ale dělat to, aby jinému stálo za to přijet za námi i z druhého konce světa.
Myslet by na to měli i majitelé firem, pro které jsou nízké mzdy jejich zaměstnancům takřka vyznáním víry a spokojí se svým jistým odbytem za málo peněz. Jistě, celý tento proces vyžaduje velké oběti a bude moc bolet. Ale tuto operaci je potřeba podstoupit, nebo západní ekonomický vlak ujede navždy. Tady už nejde o nás nebo naše děti. Ale už naše vnoučata nebo pravnoučata. Protože má-li někdo naději, že by mohl jednou zažít dobu, že to tu bude jako v Německu či Švýcarskou, tak to jsou minimálně nejdřív právě ona.
