V Ostravě je těžké nebýt rasista!
Zase jsem musel vystrčit nos ze své oblíbené pražské kavárny a zase mne překvapilo, jak jsou pachy reality ve skutečnosti ostré až odpudivé. Tak odpudivé, že si to z té kavárny nejde uvědomit. Kdybych žil v Ostravě, mám asi úplně jiný pohled na romskou problematiku, než ho mám teď – s tím, že bydlím na Praze 6.
V samoobsluze od mého domu za rohem je nový pokladní – Rom. Mladý kluk, který se evidentně snaží vybřednout z obvyklé romské mizérie, a jako prostředek změny si zvolil, že bude dobře pracovat. Vždycky, když tam je, jdu k němu – pozdraví, usměje se, zažertuje, poděkuje, je prostě přesně takový, jaké bych si představoval prodavače. Takže mu stejně srdečně jako on děkuji, přeji pěkný zbytek dne a všemožně si dávám záležet, aby viděl, že se ta jeho slušnost vyplácí a že alespoň u nás na Praze 6 nejsou rasové předsudky vítány. A opravdu odsuzuji anticikanismus a výroky typu, že se mají z Cikánů dělat hokejové puky.
Dojel jsem v pátek do Ostravy a jako správný závislák jsem si potřeboval nejdřív dát cigaretu. I vyšel jsem před nádraží, kde mají vyznačené místo pro kouření, a zaváhal. Stála tam totiž skupina hlučících Romů a byli opravdu úplně jiní než ten kluk z naší samoobsluhy. Úplně jiní než moji romští přátelé, a to mám tři, takže mám srovnání.
Ti lidé postávající v kuřáckém koutku byli poloobnažení ve špinavých hadrech, očividně trpěli špatnou hygienou, řvali, děti kolem nich ječely a lítaly zcela bez ohledu na vycházející davy cestujících přijíždějících na Colours. Přestože byl bílý den a lidí kolem jak máku, já jsem si prostě z hlediska osobní bezpečnosti netroufl mezi tu skupinu s cigaretou jít a radši jsem odešel sto metrů, až jsem se dostal zpod zastřešené plochy, kde se myslím smí kouřit jen na tom vyhrazeném místě. Bez přehánění jsem se jich bál. Byla to ucelená nepřátelská tlupa.
V půl druhé v noci jsem si vyšel před spaním z mého nekuřáckého hotelu zakouřit do parčíku před ním. Vyšel jsem ven a co neslyším: Hulákání! Přes parčík u hlavní silnice, asi sto metrů od hotelu, byly totiž lavičky a na nich posedávala romská mládež. Slyšel jsem je velmi dobře, viděl hůř – takže nevím přesně, kolik jich bylo. Kouřili, pošťuchovali se, hulákali a já jsem se po zralé úvaze rozhodl, že si zakouřím přímo před hotelem a ještě budu pro sichr schovávat žhavé na cigaretě do dlaně, aby si mne ta milá skupina progresivní mládeže nevšimla. Zase jsem se jich – možná, že vypadali jak gang z nějakého rapperského videoklipu – bál.
No a konečně když jsem odjížděl, tak jsem sešel po schodech dolů na nástupiště ostravského nádraží a tam byla další tlupa. A zase muži jen ve špinavých kalhotách a ještě špinavějších propocených nátělnících, řev, hemžení dětí a okolo nich mnohametrový odstup, kam se uchýlili ostatní cestující. Zvážil jsem všechny okolnosti a odešel na samý konec nástupiště, abych nedej pán bůh nemusel s některými z té romské partičky sedět v kupé. To, jak smrděli potem a špínou, jsem cítil už na tom nástupišti. A kromě jejich smradu jsem se bál i jich. Opět to byli příslušníci nějaké jiné a jednodušší, agresivnější a méně autoregulované kultury. Lidé, kteří jednají podle momentální emoce a bez ohledu na důsledky. A z toho jde strach.
Trvám na tom, že když je Pražák nějak zaměřený proti Romům, tak je zavrženíhodný rasista. Ti pražští Romové jsou totiž plně integrovaní a nemají s chováním a způsoby romské majority už nic společného. Není důvod se na ně dívat skrz prsty. Když je ale proti Romům člověk žijící v Ostravě (či Postoloprtech, ústeckých Předlicích a podobných lokalitách), nejde o žádný zavrženíhodný rasismus, ale o zcela pochopitelný a navíc poměrně racionální projev strachu, který z křičících a k ráně zjevně připravených romských tlup jde.
Já nemám žádné řešení, jenom chci poprosit všechny kolegy novináře, kteří budou někdy psát o nějaké diskriminaci Romů – buďte opravdu opatrní a posuzujte všechny momenty causy. Když totiž někdo vyvolává svým chováním, v dané kultuře zcela nezvyklým, strach, musí holt počítat s tím, že se ho lidi budou bát.
