Platové rozdíly mezi ženami a muži prakticky neexistují, ukazuje studie
Žijeme v době, kdy je pro muže tak nějak slušnost se stydět za to, že ženy mají nižší mzdy. Evropská komise (to je tam, kde muži i ženy mají stejnou a o hodně vyšší mzdu než ostatní) vede kampaně za miliony (které chybějí v těch mzdách obyčejných smrtelníků) proti rozdílům v platech. Jenže čísla ukazují, že v diskriminačním odměňování to vůbec není.
Časopis Economist se věnoval poprasku okolo zveřejněných mezd v britském zpravodajské společnosti BBC. Muži tam v průměru berou mnohem víc než ženy. Ženy z BBC pak podepsaly jakousi petici, ve které si stěžují na to, že jsou méně oceňované za stejnou práci. A podle údajů jsou v celé Británii ženy v průměru placeny o 29 procent hůř než muži.
Economist však upozorňuje na statistiku americké konzultantské společnosti Korn Ferry a přidruženého institutu. Ta na základě údajů téměř devíti milionů lidí z celého světa obecně sdílenou tezi o výrazných mzdových rozdílech mezi ženami a muži vyvrací - alespoň pro státy západní Evropy.
Mzdová kalkulačka pro rok 2020: Kolik zaměstnanec odvede státu? >>>
Například v Británii ženy sice skutečně berou v průměru skoro o 29 procent méně než muži. Když však budeme porovnávat jen práci na stejné úrovni, pak je rozdíl už jenom devět procent. Pokud navíc budeme zjišťovat rozdíly jen uvnitř stejných firem, rozdíl se smrskne na 2,6 procenta. A když ještě přidáme ohled na stejné funkce, pak už rozdíl není ani jedno procento.
Podobně je na tom Francie či Německo, kde jsou navíc obecně rozdíly ve mzdách menší.
Viz graf Economistu výše, který na Twitteru s českým překladem publikoval Liberální institut. 
Nečelíme tedy obecné mzdové diskriminaci. Příčina rozdílů je v drtivé většině případů čistě v tom, jaké pozice muži a ženy obsazují. Tedy, že ženy jsou v průměru na hůře placených pozicích, které však, obsadí-li muž, bude placen stejně (špatně) jako žena.
Otevřená je tedy otázka jakési “poziční” diskriminace. Tedy, že muži do lepších pozic pustí raději jiného muže než ženu. Ve skutečnosti do toho samozřejmě promlouvají další okolnosti - ať už přerušení kariéry v důsledku mateřství u žen a podobně nebo naopak v průměru větší tah na bránu a schopnost vést tým u mužů (jistě s četnými výjimkami).
Nicméně i k diskriminaci zcela nepochybně dochází, a to jak poziční, tak mzdové, i když už dávno není masová. Klidně se může stávat, že žena pracuje v převážně mužském kolektivu, vedeného muži, a má menší mzdu, ačkoliv má nejlepší angličtinu či jiné cizí jazyky a zvládne víc práce než kolegové.
Má ale, i přes pocit nespravedlnosti, stát takové případy trestat? Má Evropská komise vést drahé informační kampaně, ze kterých se dozvíme, že je to ošklivé?
Ve skutečnosti totiž na diskriminaci (neprovádí-li ji stát) není nic špatného, ačkoliv toto slovo získalo šílený zvuk - dokonce jako stát musíme mít úplně úchylný antidiskriminační zákon. Diskriminace, dělá-li ji soukromý subjekt či člověk, je zkrátka rozhodování mezi různými volbami a svobodné nakládání se svým majetkem či sebou.
Trh má své mechanismy, jak oceňovat dobrou práci - ne okamžitě, a rozhodně ne tak, jak si každý představuje. Ale dělá to lépe a efektivněji než stát, natož Brusel. Firma, která špatně platí někoho jenom proto, že je žena, Rom nebo modrooký blonďák, nakonec na svou mzdovou politiku sama doplatí. Zaměstnanec buď odejde, nebo bude demotivován (proč bych trhal pracovní rekordy, když to stejně nikdo neocení?).
Moderní trend zakazovat lidem dělat chyby za jejich peníze a z jejich rozhodnutí je absurdní.
