Ostuda čtvrtstoletí: Čeští učitelé mají nejnižší platy v EU. Na to budeme pořád doplácet
Každý, kdo alespoň několik hodin týdně v České republice učil, ví, že platy učitelů jsou u nás nízké. Důsledky to má nejrůznější a většinou jsou negativní. Na tomto stavu se podílely všechny vlády za posledních 25 let. Podle studie think tanku Idea při Národohospodářském ústavu Akademie věd jsou průměrné platy českých učitelů vůbec nejnižší ze všech 28 zemí Evropské unie a v poměru k průměrné mzdě v národním hospodářství se dnes pohybují na obdobné úrovni jako v roce 1995. Tedy mezi 105–110 procenty, což je málo s ohledem na to, že většina českých zaměstnanců na rozdíl od učitelů nemá vysokoškolské vzdělání. A líp podle všeho nebude.
V posledních patnácti letech vidíme občas snahu politických stran o jednorázové zvýšení učitelských platů. Žádný dlouhodobý výhled v tom ale neexistuje a podle odborníků to má na kvalitu vzdělávání efekt blízký nule.
„Zvýšení atraktivity učitelské profese, finanční i nefinanční, se do struktury a kvality pedagogického sboru promítá pomalu. Jde spíše o dekády, protože efekt se do velké míry realizuje generační výměnou učitelského sboru. Pokud není výhled zvýšené atraktivity učitelské profese dostatečně dlouhý a věrohodný, vyšší zájem o ni to mezi lépe intelektuálně disponovanými jedinci nevyvolá. Zhodnocování platů učitelů proto musí být systematické a dlouhodobé,” říká Daniel Münich, autor studie a platech učitelů a ředitel think tanku Idea.
Někteří namítnou, že v Česku vzniklo od revoluce v roce 1989 mnoho výborných škol a že jak část soukromých, tak i státních vzdělávacích institucí je na velmi dobré úrovni. Je to pravda. Jako otec dvou synů, z nichž první začal chodit do školy v roce 1992, to mohu potvrdit. Stejně tak je ale pravda, že průměrná úroveň vzdělávání se u nás nikam dopředu neposunuje a máme i mnoho škol, které by bylo nejlepší zavřít.
Proklamace politických stran jsou v tomto případě mnohdy pouze rétorická cvičení, která nemají s realitou moc společného. Strany a hnutí o kvalitním vzdělávání neustále hovoří, píší o tom ve svých programech, je to obsaženo ve vládních prohlášeních, ale realita je jiná. Na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy se za dobu samostatné ČR vystřídalo za necelé čtvrtstoletí celkem 16 ministrů a ministryň. Každý přišel s trochu jinou koncepcí, takže je jasné, že to nemůže fungovat.
Že se na kandidátkách stran často objevují učitelé a profesoři také není žádným důkazem toho, že se politické subjekty o toto téma zajímají a starají způsobem, který by přinášel dlouhodobé výsledky. Je to často jen vějička na voliče, podobně jako v případě lékařů. Politicky talentovaných a zdatně ideově profilovaných lidí, kteří mají současně s učitelským povoláním a řízením školy své osobité zkušenosti, zase tolik v politice není. I když Václav Klaus mladší, který kandiduje do říjnových sněmovních voleb za ODS v Praze či senátor Jiří Růžička z TOP 09 (ředitel pražského gymnázia) jsou důkazem toho, že svět politiky a vzdělávání má také své velmi výrazné osobnosti.
Jenže to problém nijak neřeší.
Důsledkem vytrvale nízkých učitelských platů na mnoha školách (výjimky jistě existují) je dramatický nezájem lidí o práci, kteří by se na učitelské povolání hodili a společnost by tak mohli pozvednout na vyšší úroveň. Souvisí to následně s konkurenceschopností země a s tím, zda vzdělaní lidé nebudou stále častěji odcházet do ciziny.
V některých rychle se rozvíjejících asijských zemích by o tom mohly vyprávět. Čína nejde rychle ekonomicky vpřed jen kvůli tomu, že má obrovský trh, pracovité lidi a podmínky pro její další rozvoj byly a jsou ještě stále vyhovující. Souvisí to i zásadní změnou jejího školství, která bude v zemi, jež má 1,4 miliardy lidí a naprosto nerovnovážný rozvoj jednotlivých regionů, samozřejmě trvat ještě hodně dlouho. Ale děje se to. Předtím už to udělali v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, zajímavých pokroků dosáhli ve Finsku i jinde.
U nás jakoby přešlapujeme na místě a to se odráží i na platech. Nezdravá je v důsledku toho například feminizace učitelských sborů, což se nutně musí také projevit.
Podle studie think tanku Idea se v tomto směru na neutěšené mezinárodní pozici České republiky nic nemění. Například výdaje učitelských platů na jednoho žáka v relaci k hrubému domácímu produktu na hlavu (je to 5 procent) nás se Slovenskem řadí na poslední místo v EU a rozdíl oproti průměru organizace vyspělých zemí OECD (9 procent) je propastný. I s ohledem na paritu kupní síly zaujímá Česko poslední místo v úrovni výdajů na vzdělávání na 1. stupni základních škol.
Ve studii se kromě jiného píše: „Protože se délka studia na úrovni základních škol v různých zemích liší, sledovali experti i výdaje na jednoho žáka za celou dobu studia. Ani zde není o situace o mnoho lepší: Patříme k zemím se zdaleka nejnižšími vzdělávacími výdaji, které nedosahují ani poloviny průměru většiny zemí EU a OECD… Hodnota učitelských platů neroste již minimálně přes 20 let… Vládou proklamovaný růst platů v období 2015–2016 opět jen stěží držel krok s růstem mezd ostatních zaměstnanců veřejného sektoru.“
Prezident Miloš Zeman, všechny politické strany i odborníci neustále hovoří o tom, kde a jak je potřeba v Česku investovat. Pokud ale nebudou prvořadou investicí peníze (státní, veřejné, soukromé i firemní) do vzdělávání a nedohodne se na tom celá politická reprezentace, nemůžeme čekat, že se budeme pohybovat vpřed.
Konkrétní řešení a návrhy, jak dlouhodobě postupovat, ale neslyšíme ani v současné předvolební kampani. Většinou se opět jedná pouze o sliby, které slyšíme už dvacet let.
