Naprostá nekompetentnost nebo provokace Hradu? Kauza kolem Karla Srpa ukazuje na obojí
Dodnes mám doma několik publikací, které před revolucí v roce 1989 vydávala Jazzová sekce, jejíž činnost jsem jako mladý muž obdivoval. Jednou z vůdčích osobností „sekce“ byl Karel Srp. Ten samý muž, kterého se teď Miloš Zeman snaží prosadit jako člena Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Jenže tam nemohou působit lidé, kteří byli kdysi v komunistické straně. A to Srp v 60. letech byl. Senátní komise proto Srpa na funkci nedoporučila. Může to svědčit o dvou věcech – naprosté nekompetentnosti úředníků Kanceláře prezidenta republiky, nebo zjevné provokaci Pražského hradu. Obojí je ostudné.
Podmínkou členství v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů je, že kandidát od února 1948 do února 1990 nebyl členem zločinné Komunistické strany Československa. Proto senátní volební komise jednohlasně nominaci Srpa nedoporučila. Byl členem strany v roce 1968. Prostě nesplňuje zákonem dané podmínky. Že se po určitou část svého života režimu vzepřel, nehraje v tomto směru žádnou roli. Pravidla jsou stejná pro všechny.
Nechce se věřit, že by literu zákona a podmínky nominací do rady neznali úředníci Kanceláře prezidenta republiky. Pokud je tomu skutečně tak, měl by je Miloš Zeman okamžitě vyhodit. Druhou možností je, že Pražský hrad o něčem podobném věděl a přesto Srpa nominoval. Pak je to velká chyba prezidenta, který se pokouší vyvolat další střet a aktivizovat tak některé své příznivce.
Jak je u nás ale obvyklé, i v tomto případě někteří aktéři sporu melou něco o koze, i když je to o voze.
Jiří Ovčáček, mluvčí prezidenta, označil rozhodnutí senátní komise za návrat k totalitnímu kádrování. Dodal, že Srp byl odvážný v době, kdy odvaha nebyla levná. „Novodobí kádrováci odvážní nejsou nikdy,“ sdělil Ovčáček. V čem je ale proboha to kádrování? V tom, že senátoři dodržují zákon? Pokud by to nedělali, tak se náš stát nedá označit za právní. Navíc podmínky členství v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů jsou známé přes 10 let a samotná instituce vznikla v době vlády ČSSD po dohodě politických stran. To vskutku s kádrováním nemá absolutně nic společného.
Bohužel směšnou figurkou se v této kauze stal samotný Karel Srp.
Držím v ruce publikaci „Jazz 26 -Bulletin současné hudby“, který byl vydán Jazzovou sekcí v roce 1980 a osobně jsem si ji v jejich prostorách v pražské Krči tehdy vyzvedl. Jako vedoucí redaktor je uveden Karel Srp a dodnes při listování vidím, že to byla výborná práce, která představovala hudbu, literaturu, divadlo či výtvarné umění způsobem, který nebyl v souladu s tehdejším režimem.
Dnes Srp vystupuje zpupně a plácá nesmysly. V České televizi uvedl, že zákonné podmínky pro členství v Radě, kam byl nominován prezidentem, nezná. To je ale jeho chyba.
Pak to dovršil něčím, co jeho někdejší práci zcela degraduje: „Nepamatuji si, jestli jsem byl před 50 lety členem KSČ.“ Nepamatovat si na něco takového není v podstatě možné. Nebo to možné je a pan Srp trpí vážnými výpadky paměti. To je další důvod, aby nebyl členem Rady.
Smutné na celé věci je, že Česko si dokáže vyrobit ostudu v podstatě z čehokoli.
