Křižáčka, vítězný film z Varů, ukřižovali diváci. Do kin skoro nikdo nepřišel. Proč se na tom podílí stát?
Jak giganticky různý může být pohled odborné poroty na mezinárodním festivalu a českých diváků v kinech, ukazuje Křižáček, vítězný film z letošních Karlových Varů. Na dílo Václava Kadrnky, které šlo do distribuce 3. srpna, nepřišel nadneseně řečeno v podstatě nikdo. Zatím kolem 2000 diváků. I když k tomu připočítáme promítání ve Varech, výsledek je to tristní a moc se už na tom nezmění. Křižáček byl negativně hodnocen některými kritiky i diváky také v samotných Varech, přesto vyhrál. Otázkou ale spíše je, proč získal jako podporu 9,5 milionu korun ze Státního fondu kinematografie.
Rada Státního fondu kinematografie, která rozhoduje o přidělení dotací, v květnu 2015 tvrdila, že při rozhodování o podpoře některých českých filmů (byl tehdy mezi nimi i Křižáček) se „řídila především uměleckou kvalitou projektů a zohlednila zejména univerzálnost jejich tématu, mezinárodní srozumitelnost a potenciál mezinárodní koprodukce… Upřednostnila také ta díla, která přesvědčila jasnou režijní představou o námětu a způsobu zpracování“. Ke Křižáčkovi ještě zveřejnila, že „plánované režijní, výtvarné i herecké ztvárnění slibují vznik zajímavého a atypického snímku s mezinárodními a festivalovými ambicemi“.
Že by na Křižáčka někdo chodil v cizině (myslím obyčejné diváky), můžeme poměrně spolehlivě vyloučit. Zůstane nějaký ten festival. Má ale stát podporovat filmy, které českého diváka zcela minou? Které nerozšíří duchovní obzory prakticky nikoho? Problém má totiž i jiný rozměr.
Někteří známí a úspěšní filmoví tvůrci (nejedná se o producenty, scénáristy a režiséry rozšafných komedií, na které chodí hodně diváků) si například pravidelně stěžují na to, že Rada Státního fondu kinematografie někdy rozhoduje „nepochopitelně“. Odmítne finančně podpořit film uznávaného scénáristy, který má točit vynikající režisér či režisérka, a argumentuje tím, že je potřeba dopracovat scénář. U Křižáčka, který dostal 9,5 milionu korun z veřejných financí, takové pochybnosti vůbec neměla. Naopak, ve všech kategoriích ho komise vychválily do nebe. Jako koproducent se pak přidala i Česká televize, která má podstatnou část svých příjmů z koncesionářských poplatků, což je určitá forma daně. Samotný divák zůstal stranou, nemyslelo se na něj. To je chyba. I náročný film může být divácky atraktivní.
Stát by měl podpořit umělecké výboje, které lidem pomohou v obecné orientaci, či jim ukážou něco, co potřebujeme vědět z naší historie a vývoje společnosti. Křižáček se sice o to pokusil, ale způsobem, jež se minul účinkem.
Že film podobného typu nemůže oslovit masové publikum, bylo jasné od samotného počátku. Že ale neosloví v podstatě nikoho, je skutečně na pováženou. Zde už musíme o tak velkorysé státní podpoře vážně pochybovat.
Můj mladší syn si ze mě léta dělal legraci, že jsem ho kdysi nutil se alespoň z takzvaně „studijních důvodů“ (aby znal některá významná díla světové kinematografie) podívat na legendární film Sedmá pečeť od švédského režiséra Ingmara Bergmana. Dílo z roku 1957 je mimořádně náročné na soustředěnost a pozornost. Zjednodušeně se dá děj Sedmé pečeti popsat jako putování rytíře s jeho panošem, když se vracejí z křížových výprav. Jejich zemi sužuje mor a rytíř Antonius Block zjišťuje, že i pro něj si přišla personifikovaná Smrt, s kterou hraje šachy, aby si prodloužil život. Podle některých lidí se Sedmá pečeť „nedá vydržet“, obrazy jsou pro mnohé nepochopitelné a linka děje se jim zdá nesrozumitelná.
Také Křižáček pracuje s tématem křižáckých výprav a zcela upřímně, také se to „nedá vydržet“. Je to umělecký počin, který nemá šanci u 99 procent diváků. Navíc na rozdíl od dob Bergmanových se svět velmi podstatně změnil a s ním i přístup k filmu. Lidé jsou těkavější, vyžadují akci, jednoznačný nápad, který ihned pochopí bez dlouhého přemýšlení. Nebo očekávají pobavení. Křižáček je v těchto směrech jinde.
Problém není ale ani tak v tom, že podobné filmy, na které pak nikdo nechodí do kin, by se neměly točit. Otázkou je jejich financování. Vydavatelé knih to dělají tak, že jedním komerčnějším dílem si vydělají na něco, o čem dopředu vědí, že na tom tolik „netrhnou“, ale podobná „nekomerční“ kniha má určitou hodnotu a nese poselství, kvůli které stojí za vydání. Praxe je to ověřená a jednoduchá. Není v ní natahována ruka žadonící o státní či veřejné peníze.
U filmu je to jinak, protože náklady jsou nesrovnatelné. Jenže je to jako v každé práci, jako v každém povolání. Něco vynáší víc, něco méně a stát by u toho měl hrát pouze roli statisty (jistěže se má stát starat o nemocné, nemohoucí a slabé, ale to je něco naprosto jiného).
Film Křižáček nenaplnil to, co v něm Rada Státního fondu kinematografie „objevila“. Žádné duchovní obohacení nikomu, kromě pár lidí, nepřinesl. A to je za 9,5 milionu plus další peníze z veřejnoprávní České televize málo. Navíc vznikl i s podporou fondu Eurimages, který je pod Radou Evropy a shromažďuje veřejné peníze na podporu evropského filmu. Všechny tyto peníze jsou svým způsobem buď státní či veřejné a plynou z různých daní.
Stát by určitě neměl podporovat taškařice typu Slunce, seno a něco…, Babovřesky, či Kameňák. Když si na ně ale Zdeněk Troška a jeho producenti seženou peníze, je to zcela v pořádku a o osudu dalších jejich filmů rozhodnou diváci. Stát by ovšem neměl být ani tak velkorysý v podpoře filmových alegorií typů Křižáček. I „vzdělávání“ národa má své jasné meze, zejména ve způsobu provedení.
