Držíme prst na tepu doby aneb Když politici i ekonomové zapnou své mozky a pletou jablka s hruškami
Česká ekonomika ve 2. čtvrtletí letošního roku zrychlila svůj meziroční růst na 4,5 procenta. Krátce poté, co statistici tuto zprávu oznámili, se strhla mezi politiky mela, kdo na tom má větší zásluhu či nezásluhu. Stranou této vřavy oznámila ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová z ČSSD, že chce přimět koaliční lidovce, aby příští pondělí na vládě kývli na zvýšení minimální mzdy pro příští rok na 12 200 korun. Se svou ekonomickou troškou do mlýna přispěchal i volební lídr socialistů Lubomír Zaorálek a zdánlivě nesourodé zprávy a výštěky se tak zabalily do jedné koule, na niž se lepily názory dalších přechytralých hlav, až z toho vznikl nepoživatelný guláš.
Na úvod je však opravdu potřeba ocenit skutečnost, že česká ekonomika rostla tak svižně. A to až tak svižně, že analytici bank a podobných institucí, kteří denně házejí do vzduchu tuny moudrých rad a komentářů, se ve svých prvotních prognózách k růstu ekonomiky sekli i o 1,5 procenta, a začínají tak směle svou kvalitou konkurovat výzkumníkům předvolebních preferencí.
Za statistickými čísly se hned vynořili vládní politici v čele s premiérem Bohuslavem Sobotkou, kteří označili růst hospodářství za úspěch své vlády. Je to obvyklá mantra a stejně obvykle ji následuje reakce opozice, jež tvrdí, že to tak není. Ale ono to opravdu tak není. Za růst ekonomiky mohou především obyčejní lidé, kteří chodí denně do práce, své výplaty utrácejí za zboží a služby a udržují tak ekonomiku a peníze v pohybu. A vláda jim v mnoha věcech spíš překáží a hází klacky pod nohy stejně jako jejich zaměstnavatelům.
Při pohledu na líbivé číslo o růstu ekonomiky se hned nabízí otázka: „No a co?“, respektive: „Co z něj mají obyčejní lidé?“ Ti jsou totiž ze všech stran masírováni zprávami, jak se ekonomice daří a jak vzkvétá. Pokud je tomu skutečně tak a nejde jen o kouzlení s čísly, měli by to pocítit především oni, a to na nejcitlivějším místě, totiž na svých platech. A o lidech, kteří pracují za minimální mzdu (je jich zhruba 120 tisíc), ani nemluvě. Nebo je snad v pořádku, že tu někdo chodí do práce a domů si přinese tolik, že je dle statistik pod hranicí příjmové chudoby? A to se ještě nikdo nepídí po tom, zda doma má, či nemá ještě rodinu a děti. Na tomhle se přece nedá budovat ekonomicky úspěšná země.
Spor o minimální mzdu stejně jako obecně o důstojné ohodnocení práce v Česku už rezonuje zhruba rok a bude jedním z hlavních bodů volební kampaně. To je zcela v pořádku. Problém však je, že si řečmi o platech politici jen kasají tričko, ale jaké jsou jejich skutky? Například volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek prohlásil, že ten, kdo lidem nechce platit slušnou mzdu, je darebák a měly by razantně růst platy. Je však s podivem, že si toho ministr zahraničí všiml až nyní, po čtyřech letech v teplém vládním křesle. Co dělal on i jeho kolegové z ČSSD celou tu dobu?
Na Zaorálkův výstřel reagovala pravicová opozice a ekonomové. Zaznělo pár ostrých výroků a tím vše také skončilo. Navíc o těch, o něž se jedná – tedy o firmách a zaměstnancích –, nepadlo ani slovo a na jejich názor se nikdo neptal. O to více „perlili“ jiní. Například ekonom Lukáš Kovanda, jenž mimochodem patřil mezi ty, kteří se v odhadu růstu české ekonomiky spletli o „nepatrných“ 1,5 procenta, uvedl, že Zaorálek tluče svými výroky poslední hřebík do rakve ČSSD a je mimo ekonomickou realitu této země.
Přitom je to přesně naopak. Zaorálek sice nemá tituly z ekonomické fakulty a asi detailně neovládá ekonomické grafy, ale to po něm jeho voliči ani nechtějí. On je potřebuje strhnout na svoji stranu a téma mezd je jedním z těch, na němž může získat body. Kovandovo chmurné varování, že kvůli postupující robotizaci a automatizaci růst minimální mzdy zvedne nezaměstnanost, také neobstojí. Je totiž potřeba dodat, že za minimální mzdu například pracují číšníci, kuchaři, švadleny, uklízečky v hotelích a podobně, a moc dobře si nedovedu představit, že mně v restauraci bude na stůl nosit oběd nějaký robot.
Věcí druhou je, že pokud dojde v důsledku nárůstu minimální mzdy k propouštění určitého množství lidí, uvolní se v ekonomice nová pracovní síla, kterou bude možné využít jinde, a sníží se tak současná, napjatá situace na trhu. A pokud snad dojde k zániku celých podniků, potom stojí na uvážení, zda firma, jež není schopna svým lidem důstojně zaplatit za jejich práci, je přesně tím, co tady do budoucna potřebujeme. Anebo je snad v pořádku, aby nejhůře placení lidé i za pět let brali stále 11 tisíc a v Praze byly platy čtyřnásobně vyšší (o situaci na Západě ani nemluvě)?
Všichni v Česku vědí, že platy jsou tu ostudně nízké a se Západem stále nesrovnatelné. Je též známo, že Česko má jedno z nejvyšších daňových zatížení práce a podnikání brzdí byrokracie všeho druhu. Podnikatelé se vymlouvají, že více přidat nemohou, a svádějí to na konkurenceschopnost. Z Česka však ročně odtéká na dividendách 300 miliard korun a během umělého znehodnocení koruny firmy pro svoji inovaci neudělaly takřka nic. Politici mluví o podpoře vědy a vzdělanostní ekonomiky, ale když přijde na skutek, hrbí se před investorem, jenž tu postaví montovnu či překladiště.
Podtrženo, sečteno, na ekonomiku i bohatství obyčejných lidí je nutné pohlížet stejnýma očima a pokud možno v celku. Je potřeba shromáždit všechna relevantní data, podle nich hodnotit situaci, politicky se porvat o návrh řešení, rozhodnout, co dál, a začít konat. To platí pro všechny povolební varianty, ať vyhraje ANO, nebo pravice, či levý střed. Současná řečnická cvičení ekonomů či politiků jsou tu proto zatím k ničemu a mnohdy jen ukazují, jak moc jsou tito lidé odtrženi od reality běžného života. A to jak pracovně, tak i skrze osobní finanční ohodnocení, které je s jejich „prací“ spojeno.
