Na českém venkově se z lidí stali pokusní králíci. Každý po nich chce nebo jim slibuje něco jiného
Malí a střední podnikatelé žijící na tuzemském venkově by mohli během příštího roku získat zvýhodněné úvěry. Odklepla jim to vláda, která se zděšením zjistila, že v malých obcích pomalu vysychá život včetně obchodu. Drobná potíž je však v tom, že trend umrtvování venkova není žádnou novinkou jen několika málo posledních let a svůj nezanedbatelný podpis na tomto stavu právě nechaly i mnohé české vlády, včetně té současné.
Když dnes člověk přijede do nemalého množství vsí a vísek a od starousedlíků slyší, že v nich ještě na začátku 90. let byly například dva obchody, tři hospody a několik drobných dílen a porovná to se současným stavem, vidí neblahý kontrast. Obchůdky dávno zavřené (dílny většinou také) a ze tří hospod zůstává jediná. Ta je navíc otevřena jen pár hodin v týdnu a o víkendech a těžce bojuje s EET či zákazem kouření.
Po návsi je klid, lidé jsou zalezlí za ploty svých zahrad, do práce jezdí autem či ojedinělými dopravními spoji a jednou za týden naplní lednici a špajsku obřím nákupem ze supermarketu. Kulturní život chřadne a nebýt místního fotbalového týmu „pralesní ligy“ a občasné snahy zbylých dobrovolných hasičů, dalo by se říci, že zde téměř „chcípl pes“.
Ne, zde nepopisuji situaci v konkrétní vsi. S troškou fantazie se jen snažím popsat situaci na místech, kterých jsou v České republice stovky a možná i tisíce. Každý z vás čas od času do nějakého podobného místa zavítá nebo jím projíždí. A je pak často rád, že už jede pryč. Ale na venkově stále žije nemalá skupina obyvatel a ta v této situaci žije svůj každodenní život. Samozřejmě, že jsou mnohé případy výjimek, kde to je zcela jinak a kde život „kvete“, a těm je potřeba vyslovit uznání.
Jsem si samozřejmě vědom, že jen těžko lze srovnávat situaci nyní a před téměř 30 lety. Změnilo se všechno: obchod, doprava, služby, ale proměnou prošla i lidská mentalita a cosi, co lze nazvat lidskou pospolitostí. Malé obchody neustály tlak velkých supermarketů na okraji větších měst, mladí po studiích zůstali v univerzitních městech (a domů jezdí maximálně na víkend nebo s dětmi ke svým rodičům) a proměna ekonomiky způsobila, že ve vsích není práce a pokud ano, tak velice mizerně placená.
Továrny, montovny a sklady vybudované v okolí sice práci nabídnou, ale výdělek žádné velké vyskakování neumožňuje (ale stačí alespoň na zajištění základních životních potřeb). Jedinou výhodou snad je jen skutečnost, že místní lidé bydlí ve vlastních domech a čím déle zde žijí, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že náklady s pořízením domu už mají splaceny a nemusí řešit hypotéku.
Ale zpět k pohledu na „venkovskou“ ekonomiku. Ta dostala svůj první brutální zásah už v 50. letech minulého století, kdy kolektivizace zemědělství zcela rozvrátila venkovskou pospolitost a z lidí vymýtila vztah k půdě a jejich rodné hroudě. JZD se po revoluci rozpadla či zkrachovala, stejně jako různé textilky či sklárny, které pro změnu neustály otevření trhu a tlaku dumpingových či dotovaných cen.
Do to všeho vláda čarovala se sazbami daní, regulací ploch a produkce pro zemědělské plodiny a pobídkami pro zahraniční investory, kteří slyšeli na daňové prázdniny a lacinou a spolehlivou pracovní sílu. Ale že by malí podnikatelé na venkově získali podobné úlevy a výhody, o tom se ani nepřemýšlelo. Spíš se na ně navalila byrokracie, nařízení z Bruselu (v českém podání papežštější než papež) a nově i EET. Do toho všeho byli zdejší lidé masírováni řečmi, že dojíždění za prací je normální (já bych spíš řekl, že není normální, ale je nezbytné) a že vše potřebné mají ve městě. Což byl předstupeň i k takovým „drobnostem“ jako je likvidace bankomatů či úvahám o zavírání pošt. Zkrátka pro starší a staré lidi „zlatý“ svět.
Jistě, celá problematika je zde popsána poněkud zkratkovitě a její přesný obraz by vydal na několikasetstránkovou knihu. Ale přesto něco na tom bude. Proč by jinak také vláda na návrh ministerstva zemědělství schválila zvýhodněné úvěry pro malé podnikatele, kterým by umožnila odklad splátek nebo dokonce dotování úroků z úvěrů. Už jsem zaslechl i úvahy, že by se mohlo na venkovských (dosud nezrušených) pobočkách pošt prodávat mléko, pečivo a jiné další potraviny a nebo že by měl prodej potravin na venkově statut tzv. veřejné služby, která by byla dotována. Ve světle výše napsaného to dává určitou logiku, ale člověk si diví, kam až to všechno došlo či muselo dojít.
Určitá podpora malým podnikatelům je krok správným směrem, ale aby došlo ke změně trendu, je potřeba udělat mnohem více. Začít by se mělo v rodinách, v nichž by rodiče měli svým dětem vštěpovat, že život na venkově není nic podřadného a že vlastní přičinlivostí mohou udělat hodně pro sebe i pro obec jako celek. Lokální a regionální politická správa by pak měla zajistit dobrou dopravní obslužnost i komunikace, podpořit místní cestovní ruch i kulturní akce.
Současný problém je v tom, že plánovanou podporu podnikatelům lze spíš vnímat jako předvolební vábničku (notabene není divu, že přišla od lidoveckému ministra Jurečky) a ne jakou součást nějakého většího a komplexního programu, za kterým by stála renesance venkova a zvýšení povědomí o něm jako živiteli měst, prostředí pro odpočinek i místu pro život. Je na čase, aby se tohoto tématu chopil někdo pořádně a od podlahy. Jen si na rovinu přiznejme, že k tomu budou potřeba mnohem jinačí prostředky než pár prominutých nebo snížených úroků z půjček pro malé živnostníčky.
