Teror v Barceloně: Kolik druhů semknutí znáte?
Reakce na teroristické útoky bývají různého druhu. Naštvané. Trapné. Dojemné. Profesionální. Věrolomné. Tiché. Hlasité. O přes hubu. Záleží na tom, koho a jak se útok týká, případně dotýká.
Náš kolážista, autor většiny obálek Reflexu Jan Ignác Říha, byl v první reakci na útok v ulici La Rambla v autentickém šoku. Žije totiž s rodinou už několik let v Barceloně nedaleko. Volali a psali jsme si několik minut po oznámení útoku. Chodí kolem místa činu nakupovat, děti do školy. Bezprostřední Ignácova reakce je zcela pochopitelná, ale také zcela nepublikovatelná. Jeho večer skončil u láhve alkoholu a poznání, že se vlastně není co divit. Barcelona byla na řadě. Po Paříži, Berlíně, Londýně, Bruselu…
Když jsem den po katalánském masakru jel autem a poslouchal debatu v rádiu, kdyby nešlo o opravdu odporný zločin radikálních muslimů, a muslimové to byli, ne že ne, tak by ta rozhlasová debata byla vlastně komická. Oběti ještě nebyly pohřbeny a pán, asi z nějaké neziskovky, tvrdil, že jsou přirozenou odvetou za nevinné civilní oběti bombardování Sýrie ze strany spojenců. A že útočníci zase byli vlastně osamělí vlci a nemají nic společného s islámem – radikálním ani jiným.
Že byl mezi nimi imám, tedy vrchní muslimský duchovní, a že teroristé akci koordinovali a připravovali pečlivě asi rok? Asi jen náhoda, která nezapadá do myšlenkových vzorců argumentačního levičáckého blábolení. Ještě chybělo tradiční sebemrskačství, že za útoky může xenofobní bílý muž a jeho historická i současná vina za bídu muslimského světa. Možná na něj došlo, ale už beze mě – přepnul jsem raději na rockovou hudbu.
Dalším typem reakce je ta, kterou předvedl již v několikeré variantě náš pan stále ještě premiér Sobotka na twitterovém účtu: „Další odporný teroristický útok na nevinné. Tentokrát v Barceloně. Cítím s rodinami a přeji brzké uzdravení zraněným.“ Začteme-li se do výplodu páně premiéra pozorně, nutně se musíme ptát: Pokud píše o odporných teroristických útocích, zná také nějaké neodporné, oprávněné? (Samozřejmě vyjma atentát na Hitlera a podobné zrůdy.)
A vyslovíme-li účast nevinným obětem, existují i potenciálně takové, které nesou nějakou vinu a jejichž smrt je tak říkajíc oprávněná? Podobné úvahy bych se nedopustil, ani kdyby došlo k teroristickému útoku na centrálu Evropské unie a na evropské lídry, kteří svou dlouholetou pomýlenou politikou multikulti a hesly jako „Wir schaffen das“ otevřeli muslimským teroristům širokou evropskou náruč a kvůli nimž se teď každý týden musí Evropané sjednocovat a myslet na oběti atentátu.
Raději si dám na dálku s Iggym toho panáka.
Text vyšel jako editorial nového tištěného Reflexu.
